V druhém kole prezidentské volby roku 2023 se do veřejného prostoru navalilo tolik lží, manipulace a špíny, že se zalekli i původci tohoto zmaru – tým Andreje Babiše, poraženého prezidentského kandidáta. Česká společnost, zaskočená zcela bezskrupulózním chováním Andreje Babiše a jeho týmu, konečně zahajuje diskusi o etice a pravidlech (nejen) volby prezidenta České republiky. V Otevřených novinách ji budeme sledovat a doufáme, že přinese racionální výsledek.
Jak se volil prezident ČR do roku 2013 a je přímá volba „nádorem na ústavní demokracii“?
Vybíráme první dva názory z roku 2023:
Přímá prezidentská volba přináší řadu nedůstojných momentů, ale při vybírání hlavy státu parlamentem to nebývalo lepší.
Relevantní politické strany po poslední volbě Václava Klause prezidentem v roce 2008 zachvátilo většinové přesvědčení, že volba hlavy státu parlamentem je nedůstojná. Raději ať volí lid.
Po prvních dvou přímých volbách a v průběhu aktuální volby třetí zní nemálo hlasů, že se to opět zvrtlo v nedůstojný kabaret. Flanel, šipky, sekaná i vánočka, děti, psi i kočky, stejně jako minulost či hříchy kandidátů, všechno se v kampani propere.
Nemáme ale od samotné volby muže či ženy na Pražském hradě vlastně nemístná očekávání?
Nebyla v kampaních celá řada nedůstojných momentů tak nějak vždycky?
Jestliže se nad současnou prezidentskou kampaní pohoršujeme či obracíme oči v sloup, možná by nebylo od věci podívat se na ni s jistým odstupem. A důrazně si připomenout, že velkou část minulého století jsme v čele státu měli de facto zločince ustavující či udržující totalitní režim nebo mu minimálně sloužící. Jejich zvolení do úřadu nebylo projevem společenské dohody nebo vůle, ale rozhodnutím stranického sekretariátu, navíc často po konzultaci se zástupci cizí mocnosti. Tak špatně na tom už naštěstí nejsme.
OD AKLAMACE K HANDLU
A i když se přidržíme čistě skutečných voleb a pohlédneme na ně detailněji, mnoho případů, kdy by se proces zvolení toho či onoho politika na Hrad dal označit za festival důstojnosti a noblesy, bychom nenašli.
Už první zvolení Tomáše G. Masaryka 14. listopadu 1918 má v sobě jistý prvek nedůstojnosti. Proběhlo sice v atmosféře nadšení ze vzniku samostatného státu a poslanci Masaryka zvolili aklamací, tedy zvoláním sláva nebo hurá, ale jaksi jim uniklo, že přítomni nejsou zástupci Slovenska. Prostě na Slováky zapomněli a zvolili jim hlavu státu. Když si to uvědomili, mávli nad tím rukou. Tak příště už společně, no.
Ono příště přišlo už 27. května 1920, po přijetí ústavy nové republiky. Masaryk získal 284 hlasů ze 411 platných a odevzdaných. Problém nastal s českými Němci, kteří proti němu postavili senátora Augusta Naegleho, rektora pražské KarloFerdinandovy univerzity (získal 61 hlasů). To by ještě nijak nedůstojné nebylo, naopak by se to dalo vnímat jako projev zdravé konkurence.
Jenže v parlamentu se tehdy volilo po jménech. Poslanci a senátoři byli voláni jednotlivě, aby se vyjádřili, pro koho hlasují. Český předseda Národního shromáždění ale německé kolegy volal počeštěnými variantami jejich jmen – Hans byl Jan, Heinrich Jindřich apod. Němci se proti tomu ohradili a při příchodu zvoleného Masaryka opustili sněm s tím, že odcházejí „kolonisti a vystěhovalci“, což byl dřívější Masarykův výrok na adresu českých Němců obecně.
O sedm let později, 27. května 1927, měl před sebou Masaryk volbu vyloženě nejistou. Dokonce veřejně „hrozil“, že když odejde z politiky, rád by se věnoval novinařině. To by jistě leckoho z politické garnitury dost netěšilo, kdyby muž s jeho renomé a společenským vlivem tepal do politiky z pozice nezávislého glosátora. Nicméně proti Masarykově volbě stáli slovenští stoupenci Andreje Hlinky, tábor kolem Karla Kramáře a také českoslovenští komunisté. Agrárníci dokonce nabízeli kandidaturu svému předsedovi Antonínu Švehlovi, který ji odmítl konstatováním, že pokud ví, Masaryk nezemřel.
Prezident byl zvolen 274 hlasy ze 432 odevzdaných, když pro něj hlasovali – vzhledem k předchozím volbám překvapivě – i čeští Němci. Ti se ale v mezidobí postupně propracovali do československé politiky mnohem více, a dokonce i zasedali ve vládě.
Politický a zákulisní handl kolem volby hlavy státu pak provázel především roky 1934 a 1935. Když se nepovedlo vyjednat podporu pro Edvarda Beneše, kterého Masaryk od počátku republiky tlačil jako svého nástupce, byl už nemocný a oslabený zakladatel státu zvolen naposledy. A to ve stavu, kdy nebyl s to přečíst bez nápovědy ani prezidentský slib. I tak získal 327 hlasů ze 418 odevzdaných, 38 hlasů si odnesl protikandidát Klement Gottwald, který byl ale za vydání letáku „Lenin, ne Masaryk“ obsahujícího urážky hlavy státu stíhán a musel uprchnout do Moskvy.
Nastalo urputné hledání podpory pro Beneše. Hlinkovcům bylo slíbeno, že je prezident nerozpustí, komunistům, že Gottwald a Václav Kopecký dostanou amnestii a budou se moci vrátit. O důvěře, jaká jednání provázela, svědčí už fakt, že amnestii komunistickým poslancům musel podepsat ještě Masaryk před rezignací, aby bylo jisté, že slib bude dodržen.
Nejtěžší jednání ale nakonec proběhlo s agrárníky, kteří Beneše nebrali jako svou první volbu a hledali někoho jiného – nejlépe akademika. Nabídku odmítl jak historik Josef Pekař, tak soudce Emil Hácha. Přijal ji až profesor botaniky Bohumil Němec, který už měl s politikou jistou zkušenost coby poslanec za národní demokracii. V tisku podporujícím Beneše se proti němu ale rozjela taková kampaň, že se nakonec kandidatury vzdal. Beneš v roce 1935 po urputném vyjednávání získal nečekaných 340 hlasů ze 440.
MY JSME VYBRALI, VY TO ODKÝVEJTE
A to bylo v zásadě nadlouho naposledy, kdy volbu hlavy státu provázela aspoň nějaká nejistota a politická jednání. Hácha byl v roce 1938, po odtržení Sudet, jediným kandidátem a získal 272 hlasů ze 312. Beneš se po válce vrátil jako kontinuální prezident a jeho volba v červnu 1946 byla ryze formální. Získal hlasy všech poslanců Ústavodárného národního shromáždění a ani dobový tisk se touto volbou zásadně nezabýval. Prostě prezident Národní fronty, na kterém se strany shodly předem. K řešení nic nebylo.
Následující komunističtí prezidenti jsou pak Gottwaldem počínaje a Husákem konče „voleni“ – až na jednu výjimku, o které bude ještě řeč – jednomyslně. O tom, kdo usedne na Hradě, reálně nerozhoduje parlament, natož občané, ale předsednictvo ÚV KSČ, tedy ani ne dvacítka lidí.
Přesto tu bylo několik momentů, které stojí za zmínku.
Specifická byla například první volba Antonína Novotného v roce 1957. Když zemřel prezident Zápotocký, dlela část vedení strany včetně Novotného v Moskvě. Předpokládalo se, že Gottwald a Zápotocký de facto ustavili tradici předsedů vlády, kteří na konci kariéry přesedlají na Hrad. Premiér Viliam Široký byl tedy jasným pretendentem.
V Moskvě ale do dění zasáhl šéf sovětských komunistů Nikita Chruščov, který před československou delegací prohlásil, že nejlepší volbou bude Novotný, a bylo vymalováno. Široký se s tím musel smířit. Historik Jiří Pernes dokonce připomíná, že volba Novotného byla před společností tajena do poslední chvíle. A to až do tak absurdních detailů, že osobní stráž prezidenta už plánovala trasu z Hradu k Širokého vile a televize pro přímý přenos volby měla připravený životopis Širokého, a ne Novotného.
Zmíněnou jednomyslnost pak narušila jen první volba Ludvíka Svobody ve výjimečném roce 1968. Svoboda byl tehdy parlamentem poprvé a naposledy za celou dobu komunismu volen tajným hlasováním. Ve Vladislavském sále se objevily plenty, úkaz pro poslance zcela nový. Mohli bez rizika prozrazení projevit svou vůli, což se odrazilo ve faktu, že Svoboda nezískal „šokujících“ šest hlasů.
Už výběr Svobody byl ale specifický, protože po abdikaci Novotného v březnu 1968 začaly přicházet občanské návrhy na novou hlavu státu. Studenti kandidovali Čestmíra Císaře, padala jména jako Josef Smrkovský, Laco Novomeský či Gustáv Husák. Výběr ale proběhl jako tradičně – na předsednictvu strany. Alexander Dubček na něm 26. března 1968 doporučil armádního generála Ludvíka Svobodu, s čímž většina souhlasila. I když se ozvaly i hlasy, že to není tak úplně dělnický prezident nebo že už mu je třiasedmdesát. Převládla ale snaha najít řešení, které společnost sjednotí. Důstojný bělovlasý voják se zdál jako dobrá volba.
PREZIDENTSKÁ VOLBA BEZ KANDIDÁTA
Také poslední jednomyslná volba prezidenta se u nás odehrála ve zvláštní atmosféře. Václava Havla zvolilo Federální shromáždění jednomyslně 27. prosince 1989, a to včetně hlasů mnohých letitých komunistických funkcionářů, neboť šlo většinou o parlament vzešlý z voleb roku 1986. A bylo to také naposledy, kdy se Havel mohl těšit z neproblematické volby.
V roce 1990 získal stále ještě revolučních 82,5 % poslaneckých hlasů. Slováci sice zkusili navrhnout jako protikandidáta herce Štefana Kvietika, ten to ale odmítl s tím, že sám podporuje Havla.
Další Havlova kandidatura se už ale nesla v duchu rozpadu státu po sněmovních volbách roku 1992 a také podle toho vypadala. Havel sám kandidoval jako úřadující prezident a ani ve třetím kole volby nezískal potřebné hlasy slovenských poslanců. Do další volby odmítl nastoupit. Ještě v červenci pak rezignoval.
Šestnáctého července parlament rozhodoval o jediném kandidátovi, extravagantním xenofobním populistovi, předsedovi republikánské strany Miroslavu Sládkovi. Když neuspěl, přišla volba 30. července, v níž se o úřad hlavy státu ucházeli Marie Kristková, Zdeněk Pinta a Zdeněk Procházka. Ve třech kolech získali jednotky hlasů. Nebo žádné. Volba se změnila ve frašku.
Na počátku srpna při další volbě se kandidát nenašel, v září to zkusil poslanec Jiří Včelař Kotas. V říjnu nekandidoval zase nikdo a volba vyhlášená na 26. listopadu se nekonala, protože den předtím byl schválen zákon o zániku federace. Ucházet se o místo hlavy státu na doslova několik týdnů nemělo smysl. Přesto se 2. prosince konala ještě poslední volba československého prezidenta – a nikdo se nepřihlásil.
VOLBY BEZ SUDEŤÁKŮ PROSTĚ NEBUDOU
Volby prezidenta samostatné České republiky po roce 1993 tradičně provázelo vyjednávání, napětí a absurdní hrátky. Václav Havel byl v roce 1993 zvolen 109 hlasy poslanců (Senát ještě nebyl ustaven), přičemž bylo zřejmé, že jej nepodpořila ani celá vládní koalice, která ho nominovala, protože pro něj hlasovali i někteří sociální demokraté. Kandidát republikánů Sládek se při volbě popral s fotografem a rozzuřený občan zavolal do Sněmovny, že je v parlamentu nálož semtexu.
Poslední Havlovo zvolení v roce 1998 provázelo také několik pikantních momentů, především projevy komunistů (jejich předseda Miroslav Grebeníček kritizoval Havla za to, že vyslovil politování nad odsunem sudetských Němců) a republikánů. Jejich šéf a kandidát Sládek byl tou dobou kvůli vyhýbání se soudu ve vazbě, z čehož pramení dodnes hojně šířený nesmysl, že Havel byl zvolen jen proto, že chyběl jeden Sládkův hlas.
Ani tento hlas by ale v případném třetím kole nic nezměnil, Havel měl hlasů dost. Když republikánský poslanec Jan Vik kvůli věznění svého šéfa volbu ihned po jejím vyhlášení napadl slovy „Václave Havle, styďte se“, zakončila prezidentova manželka Dagmar celou akci pískotem.
Zvolení Václava Klause také nebylo nikdy jednoduché, a už vůbec ne důstojné, a vždy jej provázela zjevná úleva zákonodárců ODS, že se to nakonec povedlo. V roce 2003 musel Klaus projít třemi koly volby, aby svou politickou dráhu završil vysněným Hradem. V druhém kole navíc nečekaně brzy vypadl Miloš Zeman, když jej zpátky na Vysočinu poslala část „jeho“ sociální demokracie.
Když to i ve třetím kole mezi Václavem Klausem a Janem Sokolem vypadalo na remízu, což už dost znervózňovalo i veřejnost, vytáhli opět komunisté oblíbené téma. Jana Sokola odmítli podpořit pro jeho názory na odsun sudetských Němců. A tak podpořili někdejšího šéfa ODS.
O pět let později bylo Klausovo znovuzvolení tlačené tak na sílu, že informace o dění v hradních kuloárech během volby nemohly veřejnosti uniknout.
Politici se vzájemně osočovali z nedodržení dohod, některé kluby i jednotliví poslanci a senátoři neustále měnili své preference, někteří zákonodárci dostávali v obálkách kulky. K tomu psychická zhroucení, vyjednávání na záchodcích, nadbíhání komunistům, podezření z úplatků, urážky a vážná nařčení.
Klaus byl ve třetím kole druhé volby znovu zvolen prezidentem, ale zbyla kocovina. A ta otevřela dveře přímé volbě.
Když dnes po dvou přímých volbách a v průběhu té současné třetí zní nemálo hlasů, že se volba hlavy státu mění v nedůstojný kabaret, je dobré se ptát, kdy tomu tak nebylo.
Nefunguje-li demokracie, není řešením diktatura.
Selže-li právo, není řešením bezpráví.
Nejsme-li jako společnost spokojeni s průběhem přímé volby, s jejími nedůstojnými projevy, s přemírou marketingu a nedostatkem politické odpovědnosti, není řešením její návrat do parlamentu. Vrátili bychom se k velkolepé tradici politického handlu a trapných výjevů.
Lze jen zlepšit přímou volbu.
Pokud nechceme mít z volby prezidenta cirkus, nevolme klauny.
Zasláno ED
Originální text: Flanel, vánočky, kočičky… Bývala to ale i větší fraška
Datum: 11.1.2023 Autor: MARTIN GROMAN MICHAL STEHLÍK Zdroj: Deník N Strana: 06
Náhledový obrázek: ilustrační
Související:
Přímá volba hlavy státu tak, jak jsme si ji u nás zavedli, je prokletím a nádorem na českém ústavním uspořádání.
Přitahuje egokandidáty a populisty, hloubí příkopy ve společnosti a celkově by bylo nejlepší vrátit se k tomu, že prezidenta volí parlament. A když už budeme u změn, bylo by fajn dostat prezidenta pryč z Hradu, doporučuje expert na politický marketing Petros Michopulos.
… Kandidatury nezávislých občanských kandidátů ale neznamenají, že voliči se nerozhodují podle politických preferencí. Naopak.
Pořád platí, že volba prezidenta se bude odehrávat na půdorysu společnosti rozdělené předchozími prezidentskými volbami a také deseti let působení Andreje Babiše na české politické scéně, které dělicí linie ještě zostřilo.
Nadcházející volba tak znovu proběhne mezi voliči zemanovsko-babišovského světa reprezentovaného hlavně voliči ANO, SPD, KSČM, ČSSD, Trikolory a v poslední době také lidmi kolem proruských demonstrací na Václavském náměstí, který si v minulé volbě zvolil Miloše Zemana, a mezi světem demokratických stran reprezentovaným v podstatě hlavně stranami současné vládní koalice…
Esej Petrose Michopulose vyšla v Zimním speciálu Neovlivní.cz ještě před prvním kolem volby.
Michopulos: Prokletí přímé volby
Informace a názory k tématu najdete v Otevřených novinách
pod štítkem Prezidentské volby 2023.
