Musím se přiznat, že jsem na svých výjezdech nenarážel na problém rozdělené země. My jsme jezdili takřka výhradně po mimopražských místech, regionech, menších či krajských městech a tam jsem nikdy ten pocit neměl. Lidé, kteří přicházeli na debaty, důrazně odmítali to vymyšlené dělení na „pražskou kavárnu“ a zbytek světa. Oni všichni cítí, že to je jakási nálepka, kterou se Miloš Zeman snaží opravdu společnost dělit, ale dělit účelově tak, aby lidé na venkově měli pocit, že tady je nějaká „pražská kavárna“.
…
Část společnosti vnímá jako životní příležitost, že jsme otevřená společnost, část se této otevřenosti bojí. Chce se raději více uzavřít, vidí rizika spojená se sjednocenou Evropou. Jak to vnímáte vy?
Bezpečnost společnosti a našeho státu nelze rozhodně podceňovat a nemá cenu si hrát na to, že lze dnešní situaci srovnávat se situací před deseti patnácti lety. To, že tady máme islámský terorismus, velmi expanzivní a velmi agresivní, to je prostě fakt. Doba se změnila, změnila se i oproti roku 2014 či 2015, kdy tady klíčovým problémem začala být migrace z oblastí válečných konfliktů, Střední východ, Afghánistán a tak dále. Teď stojíme před úplně jinou situací a nemůžeme zase zakrývat oči a říkat: „My budeme pacifisti, kdo chcete přijít, přijďte…“…
Každá země by přece jen měla mít to právo pustit či nechat žít na svém území toho, koho tam chce nechat žít. Ten přerozdělovací mechanismus, kvóty, nefunguje. Státy by měly mít právo rozhodovat v rámci azylového řízení o tom, kdo bude na jeho území žít. To považuji za důležité.
…
Letos oslavíme sto let republiky, co jsou pro vás základní hodnoty, na kterých vznikla?
Já bych k tomu předeslal, že nám hlavně chybí vize. Vize České republiky v současné době z mého pohledu žádná není. Před sto lety tu byla vize našich předků a Tomáše Garrigua Masaryka o samostatném demokratickém Československu. V roce 1948 tady byla vize, která nedopadla dobře, o beztřídní společnosti, to byla tragická vize. A vlastně poslední vize, již jsme měli, byla v roce 1989, přechod od totality ke svobodě a demokracii. Od té doby jsme v tomto směru tak nějak zplaněli. Nikdo z politiků, a tady je důležitá role prezidenta jako nadstranického hráče na politické scéně, nikdo z těchto lidí s žádnou vizí nepřišel.
..Já samozřejmě mám představu, jak by měla Česká republika vypadat na konci pětiletého mandátu, pokud bych zvítězil ve volbách.
Měl by to být demokratický právní stát, který ale také bude dbát o to, aby se postaral o slabší, o ty, kdo prostě třeba neměli štěstí. Takových lidí je tady mnoho a demokratičnost společnosti spočívá i v tom, že se těmto lidem pomůže. Česká republika by měla být bezpečným státem, a to jak zvnějšku, naše zajištění u spojenců, tak i uvnitř. Je nutné posílit určitou občanskou odolnost. Víte, lidé slyší momentálně od spousty politiků jen strašení, neslyší nic o národní hrdosti, neslyší nic o tom, že když budeme chtít, tak problémy zvládneme.
..je klíčové, abychom nezapomněli na naši kulturu a životní prostředí. A abychom měli na paměti, že máme odpovědnost předat svým potomkům tuto zemi v lepším stavu, než jsme ji převzali. Ta vize je velmi komplexní, ale na druhé straně je mi jasné, co je třeba v tomto směru udělat. Prezident by měl iniciovat širokou společenskou debatu o takové vizi. Současný prezident ani jiní politici to nikdy neudělali.
…celý rozhovor prof. Jiřího Drahoše s Erikem Taberym z 20.1.2018 najdete v RESPEKTu 4/2018, ZDE.
Tamtéž doporučujeme též článek související:
O čem se také rozhoduje ve druhém kole prezidentské volby
a v předchozích číslech:
Neprůhledně financovaná kampaň Miloše Zemana vstupuje do horké fáze
Hradní desatero aneb co nám vadí na prezidentství Miloše Zemana…
a nakonec „Deset otázek pro prezidenta Miloše Zemana, které je nutné položit. Deset otázek, na které neznáme odpovědi…“ DVTV 21.1.2018, doporučujeme ZDE.
Informace, pozvánky, názory k volbám prezidenta ČR
v ON pod štítkem Prezidentské volby 2018
