„… lidé na Západě jsou zvyklí na kontinuální pohodu, takže propad životní úrovně by neustála v podmínkách evropských demokracií dvacátého prvního století žádná vláda. To ale neznamená, že na masivní, jakoby automatické pomoci stovkám milionů Evropanů, včetně těch, kdo pomoc ani nepotřebují, není něco podivného, ba vadného…
Většina lidí instinktivně poměřuje svou situaci nikoli poměry ve vzdálených krajích, ale jednak bezprostředním okolím a hlavně momenty, kdy jim bylo vůbec nejlépe. To je pochopitelné. Obtížněji pochopitelné už je ale to, že když jim z objektivních důvodů hmotně nejlépe není, je podle obecného mínění tím, kdo má povinnost postarat se o řešení potíží, především stát. A nikoli lidé sami. Jako by životní úroveň neměla být primárně výsledkem vlastního úsilí, ale samozřejmým důsledkem vlastnictví občanského průkazu vyspělé země…
Totální neochota k jakémukoli sebeomezení v souvislosti s energetickou krizí a inflací se ukázala na tom, jak dopadl ministr průmyslu Jozef Síkela s výzvou, řešit krizi šetřením na spotřebě energií. Skoro všichni se na něj vrhli, co si to dovoluje, a opozice ho označila za mohutného potlesku veřejnosti za vyvrhele slušné společnosti.
Síkela přitom neřekl nic jiného, než že si od části problémů můžeme pomoci sami tím, že stáhneme topení a nebudeme tolik jezdit auty. Což je čistá pravda. Snížením teploty o čtyři stupně v domácnostech se dá ušetřit skoro čtvrtina nákladů.
V Česku se přitom topí na nesmyslných dvacet čtyři stupňů (zřejmě zvyk z přetopených paneláků reálného socialismu, kdy teplo bylo to jediné, čeho bylo dost), zatímco standardní teplota v obytných místnostech v západní Evropě je dvacet stupňů. Takže to, co Síkela řekl, nebyla výzva ke kdovíjaké ztrátě komfortu, jen k racionálnímu a vlastně i zdravějšímu chování. I tak se ale z něj stal veřejný nepřítel…
Lze samozřejmě namítnout, že existují lidé, kteří si z různých důvodů prostě nemohou pomoci sami, a tudíž ani nemají na čem šetřit. V případě energií je to nesporně pravda, energetická chudoba není prázdný pojem. Těmto lidem, a může jich v Česku být až třetina populace, se samozřejmě má pomáhat, adresně, promyšleně. A víc, než to naše vláda zatím dělá. Ale dávat peníze (skoro) všem, jak se to nyní děje skrze absurdní pětitisícový příspěvek na každé dítě i slušně zajištěné střední třídě? To je přece na hlavu. Nikoli postavené, ale rovnou padlé.
Je to celé úplně vadné. Skutečně řešit sociální problémy přece neznamená rozhazovat lidem peníze z vrtulníku, jak se nyní v energetické krizi znovu děje. Ale spíše v tom, identifikovat skutečně potřebné, dát jim odpovídající první pomoc, pokusit se pochopit důvody, proč se v problémech nacházejí, a snažit se vytvořit podmínky, aby z nich mohli vybřednout.
Současná krize se zcela neadresným rozhazováním peněz na všechny strany ukazuje, že jsme se dostali do situace, kdy výraz „populismus“ ztrácí v celé Evropě význam.
Skutečná pomoc je už nerozlišitelná od úplatku voličům.
Už není populismus a nepopulismus.
Jen populismus menší, se zbytky odpovědnosti, a populismus větší, kterému je jedno úplně všechno.
Kdo si myslí, že to může dopadnout dobře, ať se přihlásí.“
Celý komentář Petra Honzejka v HN, 21. 6. 2022
DOPORUČUJEME ZDE.
Náhledový obrázek: ilustrační
Související v ON:
