Česká společnost ornitologická vyhlašuje Ptákem roku 2020 jiřičku obecnou. Pomyslné žezlo přebírá od hrdličky divoké. Přesto, že každá z nich vyhledává jiné životní prostředí, plachá hrdlička v zemědělské krajině a jiřička naopak v těsné blízkosti lidí, jedno mají společné. Ohrožuje je lidská činnost, kvůli které jim mizí prostor pro život.
Udělením titulu jiřičce obecné chtějí ornitologové upozornit na ubývání vhodného životního prostředí vlivem stavebních úprav a zásahů do hnízdišť.
Titul Pták roku uděluje Česká společnost ornitologická (ČSO) obvykle druhům, které jsou veřejnosti dobře známé, v případě jiřičky jsou ale ornitologové se slovem „známá“ opatrní. „Jiřička je všeobecně považována za všudypřítomný druh, který zná každé malé dítě, ale ani my, ornitologové, nemůžeme s jistotou říci, že jiřičku dokonale známe. Přesto, že žije v blízkosti lidí, pojí se s ní některá tajemství a záhady, které se nedaří objasnit,“ říká Zdeněk Vermouzek, ředitel České společnosti ornitologické.
Jiřička je tažný druh zimující v Africe. Kde přesně, to známo není. „Víme, že jiřička při cestě do zimovišť překonává Saharu, ale kam až doletí, to je záhadou, kterou řeší odborníci napříč celým kontinentem. Navzdory desítkám tisíc kroužků, umístěným na opeřené jiřiččí nohy, se nám dosud ani jeden nevrátil ze zemí jižně od Sahary,“ vysvětluje Lukáš Viktora, odborník ČSO na ochranu ptáků v zástavbě.
Díky kroužkování ale ornitologové vědí, že se jiřičky věrně vracejí tam, kde hnízdí. „Na hnízdiště jiřičky přilétají na přelomu dubna a května, s prvními z nich se můžeme setkat kolem svátku svatého Jiří 24. dubna. Buď využívají staré hnízdo, anebo, pokud nemohou, staví nové z bláta a slin. Umisťují ho vždy na vnější zdi budov, nejčastěji pod římsy, do okenních nik nebo zapuštěných lodžií,“ říká Viktora.
Jiřičky žijí v souladu s člověkem po tisíciletí a dlouhou dobu se jednalo o vztah harmonický, trhliny začal získávat až v poslední době.
„Intenzivní velkoplošné hospodaření narušující pestrost krajiny, masivní aplikace chemikálií – to vše způsobuje úbytek hmyzu jak ve volné krajině, tak i v zastavěných oblastech. K tomu se přidává i další, poměrně nový trend – shazování jiřiččích hnízd v obavách z hromadícího se trusu pod nimi. Přitom stačí pod hnízdo umístit podložku, která trus zachytí,“ radí Viktora.
Jiřička je společenský pták, kolonie mohou čítat desítky, vzácně až stovky párů. „Pokud se někde rozhodnou postavit hnízda, jde o volbu na celý život. Celé generace jiřiček obývají tentýž objekt po desítky let. Často obsadí ještě hrubou stavbu před dokončením a pak se každý rok na osvědčené hnízdiště vracejí, přičemž okolní zástavbu nechávají bez povšimnutí,“ říká Viktora.
Neuvážené stavební úpravy a mechanické zábrany mohou být pro jiřičky nejenom komplikací, ale i smrtící pastí.
„Na panelové zástavbě jsou oblíbeným hnízdištěm zapuštěné lodžie. Kvůli jejich zasklívání, případně preventivnímu zasíťování proti holubům, tak mizí další hnízdní příležitosti. Stačilo by použít pevně vypnutou síťovinu s většími oky, kterými holubi neprolezou, ale jiřičky ano. Dalším nebezpečím pro jiřičky jsou mechanické zábrany, z nichž nejhorší jsou bodce, které mohou ptáky zraňovat. Popřípadě vlastníci instalují na stěny provizorní překážky – igelitové tašky, CD disky, v horším případě volně vlající síťovinu, která může být pro jiřičky smrtící pastí. My lidé se tak připravujeme o malé pomocníky, kteří nás zbavují komárů, mšic, muchniček a dalšího hmyzu,“ vysvětluje Viktora.
Stavba hnízda jiřičkám zabere asi deset až čtrnáct dní. „Problémem při hledání stavebního materiálu může být sucho. Z vysušené hlíny jiřičky hnízdo nepostaví, potřebují bláto, které bude dobře lepit. Každý z nás může jiřičkám pomoci tak, že jim na zahradě připraví nádobu s hlínou, kterou zalije vodou. Pokud jsou jiřičky v okolí, rychle zdroj bláta najdou. Další možností, jak jiřičkám pomoci, je umístění umělých hnízd, která dobře přijímají a úspěšně v nich vyvádějí mladé“ radí Viktora.
Navzdory všem nástrahám a úkladům jiřičky určitě na jaře přiletí a budou tu s námi po celé léto i v letech následujících. ČSO proto vyzývá veřejnost, aby si jiřiččích hnízd všímala a svá pozorování zaznamenávala do databáze na webové stránce www.rorysi.cz. Údaje pomohou ornitologům získat lepší přehled o naší populaci jiřiček, ale také například úředníkům při rozhodování o stavebních úpravách.
DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE
Jiřička obecná (Delichon urbicum) je velikosti menšího vrabce, o trochu menší než vlaštovka. Ocas je mělce vykrojený, chybí protažená krajní rýdovací pera, typická pro vlaštovku. Let je rychlý, ale ne tak přímočarý jako u vlaštovky, spíše třepotavý. Celý spodek těla od brady po ocas je bílý, vrch hlavy, krk a hřbet jsou černé, s modrým až fialovým leskem. Křídla a ocas mají barvu temně šedou, s matným zeleným leskem. Nápadný je především bílý kostřec a svrchní krovky ocasní, díky kterým jiřičku od místních příbuzných a rorýse na první pohled odlišíte. Samec je od samice k nerozeznání. Zvláštností jsou také opeřené běháky i prsty až ke drápům, jenže ty jsou patrné jenom ve chvíli, kdy usedne. A takových momentů příliš není. Na zem jiřičky slétají zpravidla jen tehdy, když sbírají bláto pro stavbu hnízda. Bělostné nožky také ukážou při stavbě hnízda a později při krmení mláďat, když se na hnízdo zavěšují. No, a na konec před odletem do zimovišť, když se shlukují na drátech.
I přes tyto odlišnosti je běžně považována za vlaštovku a to nemluvě o záměně s další příbuznou – břehulí říční. Té se podobá snad nejvíc. Ještěže se jiřičky co chvíli ozývají kontaktními hlasy, podle kterých je bezpečně poznáme i při pozorování proti sluncem ozářené obloze, kdy jsou všichni ptáci beznadějně černí. A co zpěv? Bohužel, navzdory příslušnosti k pěvcům, zpěv jiřičky není bůhvíjaké představení. Nijak si nezadá s podobně nenápadným projevem příbuzné břehule. Je to takové tiché, vcelku nenápadné švitoření.
Naše jiřičky obsazují širokou škálu prostředí od nížin až po hory. Známá jsou historická hnízdiště na Petrově boudě (1288 m n. m.) v Krkonoších. V současnosti hnízdí ještě výš, třeba na Luční boudě (1410 m n. m.) a pro potravu létají až nad hlavní hřeben Krkonoš. Mají rády mozaikovitou, otevřenou krajinu, včetně té zemědělské. Větším lesním celkům se vyhýbají. Jiřička je však především synantrop, a tak jich nejvíc potkáme ve všech typech lidských sídel a jejich blízkém okolí. Od izolovaných staveb – zemědělských a průmyslových objektů, čerpacích stanic, mostů přes satelitní zástavbu rodinných i bytových domů až po hustou souvislou zástavbu velkých měst, kam se většina ptáků už neodváží. Městské okraje a rozvolněnou zástavbu však mají přece jenom raději. Je tu větší šance získat potravu než v železobetonové džungli.
Setkáme se s nimi doslova v každém koutu země, což opakovaně ukazují výsledky mapování hnízdního rozšíření ptáků. Ani celková početnost jiřiček u nás se příliš nemění, kolísá mezi 600 000–1 200 000 párů. Meziroční vývoj početnosti, vycházející z dat Jednotného programu sčítání ptáků, vykazuje v období 1982–2018 mírný vzestup.
Ovšem lokálně mohou počty jiřiček výrazně kolísat. Důvody mohou být různé a souvisí s nabídkou hnízdních příležitostí a potravy, dočasný pokles může způsobit dlouhotrvající nepříznivé počasí. Třeba z centra Londýna díky prudkému zhoršení ovzduší v polovině 20. století jiřičky zcela vymizely, aby se sem, po zlepšení situace, opět úspěšně vrátily. A pouze dohadovat se můžeme o měnících se podmínkách na zimovištích, která jsou pro přežití jiřiček stejně zásadní.
Výhradní složkou jídelníčku jiřičky je drobný hmyz, který loví v letu, i když v nouzi vzácně sbírá potravu sedíc. V její potravě převažují mšice, muchničky, komáři a další drobný dvoukřídlý hmyz. Příležitostně lapá i malé pavouky, většinou z čeledi pavučenkovitých, unášené na svých vláknech vysoko nad zemí. Tento výčet se týká především potravy přinášené do hnízd mláďatům v podobě slinami spojených pelet, obsahujících několik stovek kusů drobného hmyzu.
Zatímco první samci přilétají okolo svátku sv. Jiří (24. dubna), poslední opozdilci se na hnízdiště dostaví třeba až koncem května. Na hnízdišti pak utvoří páry na celé hnízdní období, které se může protáhnout až do konce září, zřídka až do října. Není vyloučeno, že oba partneři spolu odletí na zimoviště.
Na stavbě hnízda pracují oba partneři společně. Je to precizní stavba s hmotností okolo poloviny kilogramu, složená přibližně z tisícovky slisovaných a slinami pospojovaných kousků bláta. Stavba hnízda trvá 10–14 dní podle počasí a dostupnosti materiálu, který ptáci získávají v okruhu do půl kilometru od hnízdiště. Nakonec hotovou hrubou stavbu vystelou stébly a jako tepelnou izolaci využijí peří a srst.
A protože stavba je fyzicky i časově náročná, materiál v suchém období nedostupný a míst vhodných pro nová hnízda může být ve velkých koloniích nedostatek, využívají jednou postavené hnízdo s drobnými opravami (na ty není potřeba tolik materiálu ani času, dostavba zabere asi polovinu času oproti stavbě nového hnízda) opakovaně.
Většina párů hnízdí dvakrát ročně. Snáší v průměru 4–5 čistě bílých vajec, druhá snůška bývá průměrně o necelé jedno vejce menší. Snůšku zahřívají po dobu 14–16 dnů oba partneři, samice však déle. Krmení mláďat zabere 22–32 dní. Obě generace mláďat vychovává stejný rodičovský pár. Méně známá je skutečnost, že s výchovou později narozených potomků pomáhají jejich sourozenci z prvního hnízdění, což je z pohledu rodičů velmi praktické opatření, vzhledem k častým pozdním hnízděním, která mohou spadat až do druhé poloviny září. To už začíná být nouze o potravu opravdu citelná.
Web ČSO Pták roku: www.birdlife.cz/co-delame/
Zdroj text a foto: Česká společnost ornitologická ČSO
Ptáci roku v ON:
Ptákem roku 2019 je Hrdlička divoká, stále vzácnější obyvatel naší devastované krajiny
