„Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: Radujte se!“ (Mt 28,9). Tak znějí první slova Zmrtvýchvstalého poté, co Marie Magdalská a druhá Marie objevily prázdný hrob a setkaly se s andělem…
Výzva k radosti se jeví jako provokace a dokonce jako špatný žert, když si uvědomíme závažné důsledky viru Covid-19. Nemnozí lidé by ji společně s emauzskými učedníky mohli považovat za gesto plynoucí z nevědomosti či neodpovědnosti (Lk 24,17-19)..
Dopad toho všeho, co se děje, citelné následky, které se již hlásí a probleskují, bolest a zármutek nad našimi drahými nás dezorientují, zneklidňují a ochromují. Je to tíha náhrobního kamene, která se vetřela před budoucnost a ve své věcnosti hrozí, že pohřbí veškerou naději. Je to tísnivá úzkost zranitelných a starých lidí, kteří procházejí touto karanténou v naprostém osamocení, stísněnost rodin, které už nevědí, jak přinést jídlo na domácí stůl, tíže vyčerpání, která se zmocnila udolaného zdravotnického a bezpečnostního personálu…tíha, která zdánlivě bude mít poslední slovo.
Postoj žen v evangeliu nicméně vyvolává pohnutí. Navzdory pochybnostem, utrpení, rozpakům z nastalé situace a dokonce strachu z pronásledování i všeho, co by se jim mohlo stát, se daly do pohybu a nepodlomilo je nic z okolních událostí…
A právě vprostřed této námahy a starostí překvapuje učednice strhující zvěst: „Není tady, byl vzkříšen“. Jejich pomazání nebylo pro smrt, nýbrž pro život…
Pokud jsme se v této době mohli něčemu přiučit, pak je to skutečnost, že se nikdo nemůže zachránit sám. Hranice padají, zdi se hroutí a integralistické projevy se rozplývají, když se všichni ocitáme před téměř nepostřehnutelnou přítomností, vyjevující křehkost, z níž jsme učiněni. Velikonoce nás svolávají a vyzývají k upamatování na jinou, diskrétní a uctivou, velkorysou a smiřující přítomnost, která nedolamuje nalomenou třtinu a nezhasíná doutnající knot (Iz 42,2-3), aby začal pulsovat nový život, který nám všem chce darovat. Závan ducha otevírá obzory, probouzí tvořivost a obnovuje v nás bratrství, abychom před obrovskou a neodkladnou úlohou, jež nás očekává, vyslovili: „Zde, přítomen!“, anebo (biblické) „Tady jsem“…
V této době jsme si uvědomili, nakolik je důležité „sjednotit celou lidskou rodinu v hledání udržitelného a integrálního rozvoje” (Laudato si´,13). Žádný individuální skutek není oddělený od druhých, v dobrém i ve zlém. Doléhá na druhé, protože v našem společném domově je všechno vnitřně propojeno.
Budeme schopni odpovědně naložit s hladem, jímž trpí mnozí lidé, za vědomí, že máme dostatek jídla pro všechny?
Budeme nadále za mlčenlivé spoluviny stáčet zrak stranou, abychom neviděli války, sycené touhou po panování a moci?
Budeme ochotni ke změně životního stylu, kvůli němuž se množství jiných lidí propadá do chudoby, najdeme odvahu ke střídmějšímu a lidštějšímu životu, který umožní rovné rozdělení zdrojů?
Přijmeme v rámci mezinárodního společenství nezbytná opatření, která zastaví ničení životního prostředí, anebo budeme nadále popírat jeho zjevnost?
Globalizace lhostejnosti bude nadále ohrožovat naši pouť…
Kéž by nás zastihla připravené, s nezbytnými protilátkami ze spravedlnosti, milosrdné lásky a solidarity…“
Papež František má „plán na vzkříšení“ světa po koronavirové nákaze. Obrací se s ním k celému lidstvu v rukopisném listě, který sepsal ve své mateřštině. Jeho úvahu otiskl v pátek 17. dubna španělský týdeník Vida Nueva, sledující dění v hispanofonní církvi. Římský biskup v ní sází na radost, která je klíčovým, programovým rysem jeho pontifikátu od samého počátku…
DOPORUČUJEME celé poselství v článku Terezy Myslilové „Františkova post-koronavirová strategie: Odvaha k realistické obrazotvornosti“ na cirkev.cz, 18.4.2020 ZDE.
Související v ON:
