Nežijeme v klidných dobách. Naopak. V mnohých ohledech opět, stále, probíhá „zápas o duši národa“. Národa nikoli omezeného hranicemi či snad dokonce původem. Duší národa rozumějme „hromadné svědomí nadosobní, které ve všem přesahá a převyšuje soukromé svědomí jedinečné…duše národa jest zřejmě rázu mravního a ideálního „ ( F. X. Šalda, 1937).
Do této doby a na chvíli zamyšlení, třeba na začátek letošního Adventu, doporučujeme k poslechu a k přečtení následující texty. Protože smyslem Adventu rozhodně není sentiment a česká „pohodička“. Smyslem Adventu je naplňovat výzvu „Buďte bdělí“. A pořad Českého rozhlasu z roku 1990 i reflexi žhavé současnosti od Luboše Dobrovského považuji právě za naplnění výzvy k bdělosti. Adresované nám všem.
„Ukradená revoluce“ z roku 1990 (9 min 33 vteřin) ZDE.
a „Hrozba jménem prezident“ z roku 2015:
Sedmnáctého listopadu 2015, v den státního svátku, se prezident republiky Miloš Zeman postavil v Praze na Albertově na tribunu s nápisem „Ať žije Zeman“. Spolu s ním byli na tribuně a pod tribunou také představitelé hnutí a skupin zastávajících názory a postoje extrémně odlišné od základních principů demokracie a občanských svobod. Organizátorkou, svolavatelkou shromáždění na Albertově a jeho moderátorkou byla Jelena Vičanová, prokremelská aktivistka, jejíž proputinské a naší zahraniční orientaci nepřátelské výzvy se objevují na proruských propagačních serverech. Mezi prezidentovými partnery na tribuně byl i představitel české pobočky ruského, Kremlem řízeného naftového monopolu Lukoil, který je prezidentovým poradcem.
Místo, které je tradicí spojeno s významnými historickými událostmi spojujícími naši svobodu a naše občanství se studenty, jednou s těmi, kteří se postavili proti nacistické okupaci v listopadu 1939, podruhé se studenty, kteří v listopadu 1989 zahájili právě odtud, z Albertova, pochod, který se po tvrdém policejním potlačení stal roznětkou revoluční obnovy naší nové svobody, prezident Zeman této jeho tradici zcizil. Vyvrcholením tohoto činu pohrdajícího vlastními dějinami, bylo jednání policie, která zabránila studentům položit květiny k pamětní desce, připomínající historický význam tohoto místa.
Tento akt prezidentovy politické arogance, akt pohrdání historickou tradicí, vyvolal vlnu kritiky prezidentova jednání. Kriticky se k všeobecnému prezidentovu politickému a mravnímu pochybení vyslovili mnozí, včetně premiéra Bohuslava Sobotky, několika ministrů české vlády a představitelů politických stran. Prezident přímo a také prostřednictvím svého mluvčího Jiřího Ovčáčka kritiku svého jednání rozhodně odmítá. Tvrdí, jak konečně učinil již několikrát, když byl za své jednání a způsob mluvy kritizován, že jeho kritici jsou jakýmisi samozvanci, rozdělujícími společnost, kterou on, jenž se během své prezidentské kampaně označil za prezidenta dolních deseti miliónů, naopak spojuje.
Prezident republiky Miloš Zeman má zvláštní řečový dar, jehož prostřednictvím se mu pravda mění v lež a neutrální slova se proměňují v nadávky. Nadávkou se mu stalo například slovo „kavárna“. Do ní spolu se svým mluvčím Ovčáčkem odkazuje „elitu“, vytvářející a prohlubující prý příkop mezi lidem, tedy mezi oněmi dolními deseti milióny a sebou samými, tedy onou „elitou“. Elitou, jako těmi, kdo nejsou s lidem, jsou mu nejen univerzitní profesoři, zejména pak rektoři českých univerzit, ale všichni, kdo s ním v čemkoliv nesouhlasí. Hrůzné představy docenta Konvičky, který navrhuje uprchlíky přicházející do Evropy s prosbou o pomoc rozemlít na kostní moučku, nejen že mu nevadí a nevyvolávají v něm odpor, ale právě s docentem Konvičkou, zakladatelem nenávistného antiislámského hnutí po svém boku, se staví na studentům zcizenou tribunu na Albertově. Nevadí mu ani, že právě tato jeho tolerance k extrémně Konvičkou projevované náboženské intoleranci vrcholící v hrůznou nenávist, přilákala na místo historii zcizené, někdejšího vůdce podobně intolerantní extrémní partaje, doktora Sládka.
Nevadí mu také české politice nepřátelské postoje a výroky paní Jeleny Vičanové. Smím si tedy myslet, že to, co paní Vičanové propaguje, je prezidentu české republiky blízké? Pokud ano, pak by to byl takový rozpor mezi prezidentovým slibem a jeho postoji, že by nepochybně splňoval důvody pro žalobu za velezradu. Pokud prezident nám nepřátelské postoje paní Vičanové a postoje Kremlu nesdílí, nelze porozumět tomu, proč to právě u příležitosti státního svátku sedmnáctého listopadu nedal najevo. Proč vlastně na tuhle demonstraci, nepřátelskou naší politice a našemu humanistickému pojetí demokracie, šel. Z argumentů, které na ospravedlnění prezidentovy přítomnosti na Albertově, zcizeném proputinovskými a xenofobními extremisty uvádí jeho mluvčí, je zřejmé, že věděl, kam jde. A že mu hesla, která přítomní nesli na plakátech a která vykřikovali, byla blízka, lze usoudit z toho, že se vůči nim neohradil.
Kritika, které se prezidentu republiky Miloši Zemanovi dostává, míří zejména k jeho podpoře extrémně nedemokratických postojů. Prezident se kritice brání a říká, že v jeho proslovu na Albertově žádnou podporu extremismu, xenofobie, náboženské nesnášenlivosti a rasové nenávisti nelze nalézt. A zároveň odmítá jakékoliv nálepkování. Nelíbí se mu označení xenofob, antiislamista, nevidí žádné důvody pro to, aby byl někdo spolu s ním na Albertově přítomných označován jako nábožensky intolerantní. Takové nálepkování podle prezidentova názoru rozděluje společnost.
Prezident se mýlí. Společnost nerozděluje pojmenování jevu. Společnost rozděluje přece jev sám. Staví-li někdo své hnutí na náboženské intoleranci, na xenofobii, na popření základních principů humanity, zaslouží si takové pojmenování, které na nebezpečí, jež z něho pochází, upozorní. Takové pojmenování není žádným nálepkováním, ale poznáním a varováním. Řekneme-li, že se Konvičkovo hnutí řadí k nenávistným extremistům (a je s podivem, že v téhle věci například státní zastupitelství nejedná, jak by podle zákona mělo), nerozdělujeme společnost. Naopak ji kritikou takové extrémní nenávisti spojujeme k obraně masarykovské humanity, na níž je naše společnost hodnotově založena. Nazve-li však prezident Zeman „kavárnou“, chápanou jako nadávka ty, kdo se neztotožňují například s jeho názorem, že přímá volba, kterou byl do své funkce zvolen, obdařila jeho funkci jinými kompetencemi než těmi, které popisuje Ústava, nejen že rozděluje společnost, ale popírá samu podstatu právního státu.
Názorovou rubriku Hospodářských novin najdete také na Facebooku.
Po sedmnáctém listopadu 2015 se prezidentovi Zemanovi dostává kritiky zejména pro jeho symbolickou, ale i zcela věcnou, jakkoliv verbální, podporu nenávistné náboženské nesnášenlivosti a pro tvrzení, že uprchlíci z míst zasažených válkou, kterou vedou teroristé takzvaného islámského státu, jsou hrozbou zejména proto, že nás, Evropany, přišli okupovat s cílem zavést zde islámské právo šaría. Považuji tuto kritiku prezidentova jednání sice za zcela opodstatněnou, ale také zcela nedostatečnou. A již vůbec nestačí jakkoliv sžíravá ironie, které bývá prezident Zeman také svými kritiky vystavován.
Hrozby, které jednání, postoje a některé prezidentovy mocenské akty představují pro samu podstatu našeho demokratického uspořádání, jsou hlubší. Zaznamenali jsme je konečně již v době Zemanovy prezidentské volební kampaně. Nepravdy, jimiž se dotýkal cti svých protikandidátů, byly založeny jednak na nepřesnostech, na zkreslování výroků, jednak na zřejmých pomluvách. Nepravdou, jak se po dvou a půl letech pobytu inženýra Miloše Zemana v prezidentské funkci ukazuje, byl i jeho základní slib, že bude sjednocovat národ. Nesjednocuje národ (předpokládejme, že měl na mysli národ politický a nikoliv je úzce etnicky pojatý), ale jak jsem už výše naznačil, rozdělujejej v mnoha ohledech.
Ačkoliv jako prezident republiky jmenoval současnou naši koaliční vládu, některé kroky jeho zahraniční politiky směřují jinam, než kam míří zahraniční politika vlády. Velmi zřetelné je to zejména ve vztahu k Rusku. Jestliže politika české vlády respektuje ve vztahu k Ruské federaci závazek podpory eurounijních ekonomických sankcí jako odpověď na násilnou anexi Krymu a na podporu, kterou Moskva poskytuje válce na východě Ukrajiny, pak prezidentovy výzvy k ukončení sankcí nutně rozdělují nejen politickou scénu, ale společnost jako celek.
Prezident Zeman se v prezidentské funkci chová jako samostatný, na ničem a na nikom nezávislý politický subjekt, ačkoliv Ústava a ústavní zvyklosti, které on ovšem svévolně popírá, mu velmi přesně vymezují pole působnosti a vyžadují od něho úzkou spolupráci s vládou. Pohrdavý prezidentův vztah k vládě samozřejmě také rozděluje společnost. To, že prezident Zeman jmenoval ministrem financí člověka, který v okamžiku jmenování byl veden v archivech StB jako její spolupracovník, je víc než pohrdání zásadami, které až do té chvíle platily. To je nezodpovědnost. Nezodpovědný prezident nejen že rozděluje společnost, ale přímo ji ohrožuje.
Konečně ona prezidentem jmenovaná úřednická vláda, v jejímž čele stál nevolený a Parlamentem nikdy nepodpořený premiér Jiří Rusnok, a jejíž trvání prezident natruc demokratickým principům donekonečna protahoval, to přece také byl útok na principy parlamentní demokracie a na jednotu společnosti, jejíž většina si dodržování pravidel přeje.
Prezident, který jako Miloš Zeman svévolně, opíraje se pouze o své chtění, odmítá jmenovat univerzitními profesory ty docenty, kteří splnili k jmenování všechny zákonem stanovené podmínky, nejen že rozděluje společnost, ale útočí na tradiční práva univerzit v demokratických státech zcela samozřejmá.
Prezident, který jako Miloš Zeman nedbá konvencí vymezujících slušné chování ve vzájemném vztahu občanů, uvádí občany do rozpaků a snižuje důstojnost prezidentského úřadu. Nemám na mysli jen hrubosti, jimiž častoval ruské aktivistky, vyjadřující nespokojenost s nedemokratickými metodami vládnutí ruského prezidenta. Mám na mysli také hrubosti, kterých se dopouští například ve vztahu k žurnalistům nebo k oné ženě, která mlčky, jen svým transparentem, dávala najevo svůj nesouhlas s prezidentovými postoji. Prezident onu ženu, kterou neznal, hrubě urazil a veřejně pomluvil. A konečně i onu v čase již vzdálenou a snad i pozapomenutou urážlivou větu, kterou doporučoval svého někdejšího spolustraníka, Vladimíra Špidlu, jako kandidáta na vysokou politickou funkci tvrzením, že se na ni hodí proto, že je ze všech kandidátů nejméně hloupý.
Hrubosti, kterých se prezident Zeman dopouští, jsou převážně nevkusné, urážejí ty, vůči kterým jsou užity a především snižují naši občanskou úctu k prezidentskému úřadu.
Dosavadní kritika prezidentova chování a jednání byla vždy jaksi soukromá. Včetně kritiky z úst premiérových a z úst některých ministrů české vlády stejně jako z úst některých členů Parlamentu. A také málo nebo zcela neúčinná. Jsem názoru, že je nejvyšší čas, aby prezidentovo chybné jednání a jeho chybné výroky, jeho pohrdání Ústavou ČR a symbolické posilování extrémních postojů bylo postiženo kritikou institucionální. Svůj kritický postoj k prezidentově ohrožování demokracie a k jeho neúctě k Ústavě měla by vláda, kterou prezident pohrdá, stejně jako Parlamentem, nalézt nejen snad ve vyjádření své nespokojenosti, ale v takovém zákonném uspořádání věcí, které prezidentovi Zemanovi znemožní v jeho nedemokratickém jednání pokračovat.
Nelze přece vyloučit, že prezident na až dosud laskavá doporučení, aby hleděl dodržovat Ústavu, na níž přísahal, a aby svými neuváženými proputinovskými postoji nemařil naše úsilí zakotvit náš stát v demokratické Evropě, nebude reagovat jak by odpovídalo jeho ústavnímu slibu. Nelze také vyloučit, že někdy v budoucnu bude v dosud přímé volbě zvolen do prezidentského úřadu někdo, kdo bude v pohrdání Ústavou a naším demokratickým úsilím pokračovat podobně či ještě výrazněji než to dělá prezident nynější. Právě proto je nejvyšší čas přijmout taková zákonná opatření, která hrozbu špatného prezidenta jednak omezí, jednak v případě, že už byl zvolen, umožní jeho odvolání z úřadu.
Článek „Hrozba jménem prezident“ od Luboše Dobrovského, 24. – 25. 11.2015, včetně vložených odkazů, je převzatý z HN – ZDE.
