Přátelé cykloturistiky a přírody!
30/12/16, o předsilvestrovském pátku, jsme s kamarádem Bořkem pokračovali v „cykloprozkoumávání“ vojenského újezdu Brdy.
Přijměte tento výlet jako další tip pro vaše vlastní vyjížďky: DOPADOVÁ CÍLOVÁ PLOCHA VE VOJENSKÉM ÚJEZDU V BRDECH v pátek 30.12.2016
Kolem deváté dopoledne jsme od nádraží Jince vyrazili ke kasárnám, abychom se strážného zeptali, zda se ten den v prostoru střílí. Strejdovsky vyhlížející muž na bráně nás ujistil, že předsilvestrovský pátek se považuje za svátek a nastínil něco v tom smyslu, že za takových okolností v areálu panuje klid. Jako neškodně vyhlížejícím postarším cyklistům nám doporučil vymluvit se na přehlédnutí (jinak ohromných) značek se zákazy vstupu. Dobrá rada nad zlato. Nicméně podobně vyhlížející občan nám předtím ve městě sdělil, že pokuty za nepovolené vniknutí do cvičáku se pohybují někde kolem pěti tisíc korun. Vojenská policie prý může být někdy neúprosná. Se smíšenými pocity jsme v ranním slunci po úzké asfaltce lemované ojíněnými stromy a keři funěli vzhůru do kopců. Cílem bylo najít dopadovou plochu Jordán a shlédnout tam se nalézající bunkr. V lese nebylo, jak u vojáků zvykem, po nějakých směrových značkách ani stopy. Zato značky se zákazem vstupu byly nepřehlédnutelné. Tu se proti nám ze zatáčky vynořilo bílo-zelené auto s nápisem Vojenská policie. Neměli jsme čas se začít bát a „nenápadně“ šlapali dál a čekali, co „empíci“ udělají. Auto kolem nás projelo a zmizelo, což Bořek komentoval slovy „…a máme to posvěcený“. Po chvíli jsme dorazili k bráně a plotu, takže jsme se museli kus vrátit a zkusit to jinudy. O cíleném hledání Jordánu nemohlo být ani řeči, což Bořek okomentoval větou „budeme rádi, když najdeme cestu do civilisace“. Z ničeho nic proti nám šel chlapec s malým psem. Z „řeči jeho těla“ bylo i beze slov jasné, že se nás v první chvíli lekl. My dva jsme byli evidentně to poslední, co by v nepřístupném areálu čekal. Na otázku, kde by se dal vidět nějaký bunkr, nám popsal směr a vyjmenoval několik odboček a cest, které bychom měli sledovat. Po asi půlhodinovém funění do kopce nám bylo jasné, že jsme ho asi přesně nepochopili. Ale pak se – takříkajíc odnikud – z lesa vynořili dva lidé, on a ona. Oba měli na zádech historicky vyhlížející ruksaky potažené kožešinou. Ona měla na hlavě šátek, na těle krátký kabát a na nohou kárované vínové podkolenky, zjevně taky historické. Paní dělala dojem matky z první republiky, která zabloudila v lese. I tito dva „pocestní“ nám detailně vylíčili, kudy bychom se měli ubírat k (nějaké) dopadové ploše s bunkrem. Moc a moc jsme jim děkovali. Oni pak odešli kamsi do lesa mimo cestu. Kamarád to setkání okomentoval větou „dnes jsou tady samí blázni“. Při pohledu na nás dva jsem s ním absolutně souhlasil. A pak jsme bloudili dál. Bylo to furt nahoru a dolů. Až odpoledne jsme konečně narazili na „ohromnou mýtinu“, na jejímž vzdáleném okraji bylo možno vytušit objekt, který se podobal bunkru, byť i ne tomu historickému, o nějž původně šlo. Ale konečně jsme našli nefalšovanou dopadovou plochu! I s jakýms-takýms bunkrem! Ten byl taky to první, co jsme si prohlédli. Bylo bezvětří a poměrně teplo, slunce chvílemi jakoby i hřálo. Panovala dálková viditelnost. Tak jsme tu dopadovou plochu jaksepatří prozkoumali. Strach ze šlápnutí na munici nebyl namístě, pohybovali jsme se jen po vyšlapaných cestičkách nebo po vyjetých kolejích. Já jsem našel vojenskou kuklu s výřezem pro oči. Byla tak zmrzlá, že zastrčit ji do brašen vyžadovalo ji „rozlámat“.
Po třetí odpoledne se předsilvestrovské slunce sklonilo k obzoru a my jsme začali hledat cestu zpět k vlaku do stanice Jince. Bořkova navigace chvílemi šla a chvílemi ne, což ho průběžně velmi zlobilo. Nicméně zpáteční cesta byla s kopce, což bylo příjemné. Méně příjemné už byly malé ledové plotny, které přestávaly být vidět. Vlak domů měl menší zpoždění, ale byl to přímý rychlík a skutečně přijel. Neměli jsme najeto víc než třicet pět kilometrů, ale zážitky byly jako po stotřicetipěti. Byla to nádherná projížďka v podstatě horskou krajinou bez lidí a bez aut.
Sám za sebe si však nemohu odpustit jednu neturistickou poznámku. Náš malý stát ruší výcvikové prostory, na armádě se šetří, mladí muži už umí zacházet jen s mobilem a slovu samopal skoro nerozumí. Republika podle mě dělá už po několikáté tu samou historickou chybu, že obranu země odevzdává do rukou jiných mocností, což je známka celkového vyměknutí společnosti. Pokud o mně po tomto odstavci někteří lidé řeknou, že jsem spíš militarista než turista, nebudu jim to vymlouvat. Být po mém, tak se od pondělí do pátku v celém prostoru střílí ze všech ráží a civilisti by sem nesměli vůbec. Svou přírodu budeme moci chránit jen v tom případě, když budeme schopni chránit sami sebe.
Sepsal: Rudolf
Rudolf Zemek
cyklovyletypraha@seznam.cz
mobil: 702 183 101
další foto:
http://50plus.rajce.idnes.cz/Dopadova_plocha_Brda_v_Brdech_pred_Silvestrem_2016_na_kole/
