Přátelé cykloturistiky a přírody!
O prosincové sobotě 17. 12. 2016 jsme se ve dvou lidech s kámošem na kole vydali do zimní krajiny. Mohlo nás být více, pozvánkami na cykloakci jsem tradičně obeslal nemálo aktivních cyklistů. Původní plán byla jízda z Berouna po cyklostezkách do Prahy, ale na dopolední sraz před berounským nádražím z Prahy na kole přijel jen Bořek. Důvod malé účasti spočíval nejspíš v předvánočním stresu, protože počasí bylo na prosincové poměry téměř ideální. Panovalo bezvětří, bylo sucho, a teplota se pohybovala kolem příjemných -4 °C. Rozhodli jsme se změnit trasu k obrazu svému a popojeli pantografen do Mýta u Rokycan.
Přijměte tento výlet jako tip pro vaše vlastní vyjížďky, tentokrát z těch náročnějších: REPORTÁŽ Z CYKLOVÝLETU DO VOJENSKÉHO ÚJEZDU V BRDECH v sobotu 17.12.2016
Odtamtud jsme před polednem vyrazili do liduprázdné krajiny pospávající pod inversním mlžným oparem. Po asfaltu jsme se přes vesnice Cheznovice, Těně a Strašice dostali na hranici vojenského újezdu Brdy. V posledně jmenované vesnici jsme doplnili zásoby tekutin. U vstupu do – v minulosti nepřístupného – prostoru bylo na stromech připevněno několik nových turistických značek. Prostor se má v dohledné době asi skutečně otevřít veřejnosti. Nicméně to, co lidi – jako my dva – v tomto prostoru láká, jsou právě ony neznačené cesty, u nichž není jasno, kam vedou. Jeli jsme tedy štrekou, kterou jsem v předchozích letech několikrát projel. Kolem loveckého zámečku Tři Trubky k zamrzlým Padrťským Rybníkům a pak do krpálu na druhý největší vrch Brd, na kótu Praha 856 m. Od nádraží v Mýtě jsme tak překonali 400 metrů převýšení. Pak jsme jeli ojíněným tichým lesem přes Borskou louku na svah pod nejvyšší vrch Brd – Tok. Bylo už hodně hodin, takže návštěvu vrcholu Brd jsme museli oželet. V samotném vojenském prostoru jsme zaregistrovali asi pět pěších turistů a kupodivu i dva otužilé cyklisty jakož i jednoho trénujícího běžce. Jinak tam byl jen tichý, jinovatkou pokrytý les. Návrat zpět do civilisace byl několikakilometrovým rychlým sjezdem přes několik „ztracených“ vesnic do Hořovic a po silnici do Zdic. Z vánočně vyzdobených Zdic jsme po cyklostezce dojeli až k nádraží Beroun. Vyhřátou nádražní halu s dovírajícími dveřmi jsme vnímali skoro jako „teplo domova“. Bořek, který do Berouna přijel po svých a „po Brdech“ měl v nohou celkem něco kolem 120 km, jel domů vlakem. Já jsem si v nádražní hale dal velký koláč z otevřeného kiosku a dvě kávy z automatu, což mě zvedlo. I řekl jsem si, že za momentálního bezvětří a za příjemných tří stupňů pod nulou by bylo hřích jet do Prahy vlakem. Tak jsem se na zpáteční cestu se zapnutým silným cyklosvětlem tichým večerem vydal po známé příberounské cyklostezce vedoucí kolem Karlštejna přes Radotín do Prahy. Do Radotína jsem jel takříkajíc „v pohodě“, jakkoli tento slovní obrat nemám rád. Poslední kilometry jsem však sotva plandal nohama. Prvně v tomto roce jsem do cíle dojížděl se silami „na doraz“. Kolem půl jedenácté večer jsem byl po nějakých 120-ti kilometrech na Smíchově u metra a energeticky na dně. Bylo to krásné a bylo toho víc než dost.
Rudolf Zemek
cyklovyletypraha@seznam.cz
mobil: 702 183 101
Fotky jsou na:
http://50plus.rajce.idnes.cz/Ojinenym_vojenskym_ujezdem_v_Brdech_na_kole_17.12.2016
