„Před konferencí o udržitelnosti veřejných financí jsem se v Singapuru procházel kolem obřího nákupního centra, vyvedeného − celkem vkusně − do podoby buddhistického chrámu. Nejdříve mě to zarazilo, pak jsem si ale řekl, jak je ten buddhismus vlastně tolerantní a otevřený. Jakpak by asi našinec zareagoval, kdyby někdo u nás nebo v Evropě postavil nákupní centrum ve stylu Chrámu svatého Víta nebo pařížské baziliky Sacré-Coeur? A jakpak by se asi vztekal hluboce věřící americký protestant, kdyby se jeho supermarket jmenoval Church?
Ale nakonec si říkám, že architektovi možná nešlo jen o estetiku, toleranci a flexibilitu buddhismu, ale o (možná nevědomky umělecké) přiznání barvy. Když náboženství, tak se vším všudy. Již dlouho se hovoří o nákupních centrech jako o chrámech konzumu, tak proč to nepřiznat naplno? Aspoň bychom se tou hrou na chrámy už netajili a to, jak na ně pohlížíme, bychom mohli přestat označovat jako nadsázku. Prostě bychom vzali vážně, že z naší doby se stává doba ekonomicky náboženská.
Ekonomie dnes působí jako gravitační síla propojující svět více než jakákoli jiná ideologie včetně náboženství. A nic na tom nemění proklamace nejrůznějších náboženství o tom, že lidé by spolu měli žít v pokoji a míru, jako bratři. Roli misionářů dnes převzali obchodníci.
Přes veškerou snahu, internetovou informovanost, přes desetiletí Spojených národů, přes morální podobnosti náboženství stále nejsme pořádně schopni se domluvit ani na tom, zda je syrský Bašár al-Asad ubohý zbabělý masový vrah (jak si myslí Západ), nebo hrdina hodný podpory (jak to vidí Rusko). Nač se tím zabývat… zpět do práce, zpět do byznysu.
To, že se ekonomie stane náhražkou nebo nástupcem náboženství, visí ve vzduchu již dlouhou dobu. Zcela otevřeně o tom mezi světovými válkami psal například filozof Walter Benjamin ve svém článku Kapitalismus jako náboženství. Tehdy to myslel jako kritiku a varování, dnes bychom to ale již měli brát jako danost. A pokud tedy je ekonomie nejrozšířenější ideologií a náboženstvím, je třeba s ekonomií a konzumem i tak nakládat.
Není také nutné brát přirovnání k náboženství jako urážku (jak to asi myslel Benjamin), berme ho věcně, bez emocí. Možná se to − z pohledu ekonomie − také dá považovat za dosažení (nečekaného) cíle.
Podle Benjamina oslovuje kapitalismus tytéž starosti, úzkosti, naděje a obavy, jaké oslovovala náboženství v době, kdy ještě byla v plné síle. Kapitalismus, píše Benjamin, je „možná nejextrémnější (kultovní náboženství), jaké kdy existovalo“. Navíc, jak si všímá současný nizozemský teolog Erik Borgman, nepředkládá ani nevyžaduje žádné učení, jemuž by bylo nutno věřit. Je to čisté konání, teorie je mu jakoby dodávána zpětně. Výroba, prodej, koupě a spotřeba jsou permanentní kult, který legitimizuje sám sebe svým (zdánlivě) hladkým fungováním a (zdánlivou) přirozeností.
V devadesátých letech u nás mnozí věřili tomu, že vše vyřeší trh. Nalezne harmonii, rovnováhu, nejlépe rozdělí vzácné statky a sám rozsoudí externality (nechtěné dopady) a jiná tržní selhání. Trh nám ukáže budoucnost, trh disponuje vyšší inteligenci než suma jeho účastníků a tak dále.
Dnešní víra je veskrze jiná. Dnes již nevěříme ani tak trhu (který alespoň nějakou ideologii má), ale věříme podnikání, byznysu jako takovému. Nebo je čistou náhodou, že sílí tendence volit (a nejen u nás, ale i jinde na světě) do čelných celospolečenských pozic zrovna podnikatele? Známé „laissez-faire, laissez-passer“ − nech být, nech pracovat − už neplatí o trhu, ale spíš jako heslo lidí, které volíme. Nenechávejte to na trhu, nechte to na podnikatelích − nenabízejí žádnou ideologii, nevyžadují žádnou víru, nenabízejí vizi.
„Prostě to zařídíme,“ protože máme tu správnou (rozuměj byznysovou) metodu.
A třeba imigranti byli v USA i v Evropě vítáni do té doby, co byli ekonomicky potřební. V momentě, kdy se jedná o emigraci politickou, s nimi máme problém. Problém, který nám dvě generace nevadil. A co třeba umění? Samo se prezentuje jako užitečný příspěvek k HDP, a proto(!) je třeba jej podporovat. I umění přibralo ekonomickou logiku.
To samé se týká ekologických řešení, i korupce se potírá proto, že brzdí růst. Odpočívat je užitečné, protože to zvyšuje produktivitu.
Ještě by se do toho singapurského supermarketu mělo přidat kadidlo, aby se nám ekonomice dobře sloužilo. A možná tam už je, kdo by si toho koneckonců všiml?“
Ekonomizace světa aneb přiznejme si své chrámy, Tomáš Sedláček, 4.5.2018, Názory HN
Náhledový obrázek: ilustrační