Jedinou možností, jak zabránit vysychání Česka, kterou máme výhradně ve svých rukách, je obnova a posílení retenčních a klimatických funkcí půdy a krajiny

Situace je velmi vážná a jako taková potřebuje systémové společenské řešení.

Příčiny, proč Česko vysychá, můžeme hrubě shrnout do tří okruhů.

Prvním jsou přirozené cykly vývoje klimatu, se kterými jednoduše nic nenaděláme.

Druhý okruh lze vymezit negativním příspěvkem člověka k vývoji klimatu, tedy především zvyšující se produkcí takzvaných skleníkových plynů. Ty způsobují nekontrolovatelné ohřívání spodní vrstvy atmosféry a zemského povrchu.

Třetí skupinu faktorů můžeme souhrnně označit jako člověkem podmíněnou devastaci krajiny a degradaci půdy. Za dva ze tří okruhů příčin, proč Česko vysychá, si tedy můžeme sami. Jinými slovy s prvním okruhem nenaděláme nic, v rámci druhého musíme svojí důležitou, byť spíše symbolickou troškou přispět do globálního mlýna.

Takže jedinou možností, jak zabránit vysychání Česka, kterou máme výhradně ve svých rukách, je obnova retenčních a klimatických funkcí půdy a krajiny a jejich další posílení s ohledem na nové klimatické podmínky.

o roce 1990 jsme měli za to, že noví, resp. původní vlastníci učiní vše pro to, aby po desetiletích degradace půdy začali znovu obnovovat její přirozenou úrodnost a schopnost zadržovat vodu. Část vlastníků a hospodářů tak opravdu činila a činí. Bohužel větší část české zemědělské půdy vykazuje trendy degradace i v průběhu posledních třiceti let.

Přirozenou schopnost půdy jímat vodu a v suchých obdobích ji postupně uvolňovat jsme za posledních 50 let omezili zhruba o třetinu. V dnešní době tak tento přirozený rezer­voár vody, který nás nestál ani korunu, není schopen pojmout 3−4 miliardy kubických metrů vody, které by pojmout mohl, kdyby byla půda zdravá. Jen pro představu, přehrada Lipno dokáže pojmout méně než desetinu takového množství a její realizace by nás dnes stála desítky miliard korun. Navíc voda zadržená v půdě je distribuována rovnoměrně v krajině a to je veliká logistická výhoda při jejím využívání všemi ekosystémy včetně těch, na nichž pěstujeme zemědělské plodiny nebo lesy.

Dali jsme zabrat i naší krajině. Její schopnost zadržovat vodu byla dramaticky snížena hlavně v 60. až 80. letech minulého století. Scelování polí, odstraňování přírodních prvků z krajiny, zkracování vodních toků, řízené vysoušení krajiny formou odvodnění, a to velmi často i takových pozemků, které odvodnit vůbec nepotřebovaly… Ničili jsme přirozenou vodohospodářskou funkci i nejdůležitějších částí krajiny, když jsme odvodnili pramenné oblasti a nivy vodních toků. Jako bychom s vodou nechtěli na našem území vůbec pracovat, ale chtěli se jí zbavit a co nejrychleji ji poslat do Německa, Rakouska a Polska.

Po roce 1990 se v české krajině udála řada pozitivních změn. Revitalizace, částečná diverzifikace hospodaření, agro-envi programy, pozemkové úpravy, aktivní územní ochrana přírody… Většina příčin negativních trendů byla částečně či zcela utlumena. Bohužel některé jiné, třeba suburbanizace, nabraly na dynamice.

Přesto, respektive právě proto jsme za posledních třicet let nedokázali dostat naši krajinu do formy, která by v konfrontaci se současnou klimatickou změnou obstála. Stále máme v průměru největší bloky polí v Evropě a tempo návratu rozptýlené zeleně, revitalizace vodních toků, mokřadů nebo pramenišť není zdaleka takové, jaké si současná vážná situace žádá. Monotónní produkční lesy si v podmínkách sucha začínají vybírat svoji daň v podobě kůrovcových a jiných kalamit.

Díky tomu všemu mají obdobné klimatické podmínky na českou krajinu daleko tvrdší dopad než třeba na krajinu rakouskou nebo polskou. A když na krajinu, pak i na společnost-

Musíme nastartovat silný motivační systém směrem k zemědělcům, lesním hospodářům, ale i směrem k majitelům domů a pozemků uvnitř měst a vesnic. Musíme podpořit takové aktivity, které jsou v souladu se strategiemi mitigace a adaptace na klimatickou změnu. Ti, jejichž aktivity situaci zhoršují, by měli platit více, aby společnost mohla ocenit a motivovat jiné, jejichž chování je zodpovědné. V tuto chvíli se však k vlastníkům, na jejichž pozemcích je voda nebo zeleň a které slouží celé společnosti, chováme macešsky. Motivujeme je v podstatě jejich pozemky vyasfaltovat nebo zastavět. Teprve pak vydělají.

Celý „Esej Petra Skleničky: Kolaps krajiny předchází kolapsu společnosti. Nad suchem zvítězíme jen změnou myšlení“ se souvisejícícm rozhovorem s hydrogeologem Zbyňkem Hrkalem na DVTV doporučujeme v HN 24.5.2019 ZDE.

Náhledový obrázek: ilustrační

Související:

Zpráva o stavu světa 2019. Jedinou záchranou je rychlá změna výroby a konzumace a základní proměna myšlení a hodnot. Českou republiku nevyjímaje