Jak Kytička nedočetl a nerozsvítil

FEJETON JAK KYTIČKA NEDOČETL A NEROZSVÍTIL

Povím vám tady poučnou historku k březnu, měsíci knih. Vyprávěl mi ji sám Kytička, ale jak ho znám, dával ji k dobru při každé příležitosti. Jen jsem ji zaznamenala, abyste se i vy něco dozvěděli.

Tak tedy, jednou takhle v pátek seděl Kytička ve své kanceláři. Koukal do lejster a snažil se z nich něco vykoukat, ale moc mu to nešlo. On totiž byl v kanceláři nový a čekaly se od něj nápady. Což o to, ty on by měl, ale ta lejstra mu to komplikovala. Musel totiž vyčíst, jak to v té jeho nové práci všechno chodí. Kytička, to on se snažil, to jo. Také o sobě tvrdil, že je výborný čtenář, ale protože ve škole většinou myslel na blbosti a vymlouval se na kdeco, moc se toho nenaučil. Četl pomalu a psal jakbysmet. Tak tam v pátek večer ještě seděl, když už všichni ostatní byli doma. Byla zima, za okny nevlídno a šeřilo se, všude ticho, jeden by se bál…

Když vtom Kytička něco zaslechl. Protože ho čtení už zmáhalo, vydal se na výzvědy zjistit o co jde. Otevře dveře a tam mužský! To ještě nevíte, on je Kytička kus chlapa, ale tenhle za dveřmi, ten byl nejmíň takový. „He, co tu chcete?“ povídá srdnatě Kytička. „Jdu nahlásit, že v podchodu pod železnicí nesvítí,“ povídá ten druhý a dodává „myslel jsem, že když to tady teď máte na starosti, měl byste to vědět.“ Kytičkovi se trochu ulevilo a začal přemýšlet. Když půjdu omrknout ten podchod, myslel si, nebudu už se muset mořit s těmi lejstry. Třeba to nějak vyřeším a budu slavnej, přemýšlel dál. Aby před tím chlapiskem nestál jak tvrdé Y, dal se do akce.

Napadlo ho, že sežene do toho tmavého podchodu žárovku a tím to rozsvítí. Hledal, hledal, díval se všude, žárovku nenašel. Tak volal někomu z těch, co už měli hotovo a seděli doma. Kde by našel žárovku se ani tak nedozvěděl, oni totiž prý všude mají jen zářivky. To je malér, pomyslel si Kytička. Ale protože ho to začalo bavit čím dál víc a na lejstra už skoro nepomyslel, oblékl si kabát a hurá ven. Oznamovatele vzal s sebou a byl rád, že ho v kanceláři nezapomněl. Také za sebou zhasl a zamkl, lejstra neutečou.

A už stojí před policejní strážnicí a zvoní. „Copak?“ vytahuje obočí policajt. „Potřebuju žárovku!“ na to Kytička. „Přestaňte si dělat legraci z Policie, nebo vám dám pokutu“ hudruje strážník. „Já si legraci nedělám, jsem Kytička a mám to tady na starosti“ dožaduje se Kytička svého. Policista si ho změřil,
i když si nebyl moc jistý, jestli to není nějaká bouda, tak přeci jen vyšrouboval z lampičky nad stolem jednu „čtyřicítku“ a podal jí Kytičkovi. Ten byl rád, že to šlo tak hladce, popadl žárovku, oznamovatele, auto a už frčí k podjezdu.

Už když se blížili k nádraží, bylo jasné, že tady něco nehraje. Světlo z pod země do tmy vrhalo zlatý kužel a podchod svítil jak za dne. To jsem blázen, pomyslel si oznamovatel a spustil nahlas „Když já jsem tudy šel, v podchodu vidět pořádně nebylo, to ne. Ale ještě nebyla taková tma. Ono to také dává smysl, že pod zemí je větší tma, než venku. Předtím ani nesvítily pouliční lampy, teď svítí oboje. To skoro vypadá, že ten podchod je napojený na veřejné osvětlení. Je to tak, pane Kytičko?“ Kytičku vzalo, že se sem trmácí se žárovkou v kapse nadarmo a ještě má odpovídat na takové otázky. A protože nevěděl, volal zas těm, co seděli v teple doma, jestli ten zatrolený podchod je napojený na veřejná světla. „To víte, že jo! A proč se ptáte?“ povídá ten z domova. „Já sem vezu tu žárovku, když tady nesvítilo, ale už to teď, sakra, svítí,“ hudruje Kytička. „To proto jste sháněl žárovku? Ale to je omyl! Náš podchod je vybaven zářivkami a zapíná se automaticky spolu s obecními lampami, to ale jsem vám dal už tuhle přečíst v těch lejstrech.“

A tak se Kytička rozhodl, že toho má dost a půjde také domů. Policajtovi vrátil žárovku a ještě několikrát se cestou vyčítavě ohlédl směrem ke kanceláři, kde ležela ta rozečtená lejstra.

A co z toho, děti, plyne? Dobře se učte, nic se nevymlouvejte, ať pěkně čtete. A to další si pak sami dokážete domyslet.

Lucie Černá

publikováno se svolením autorky
Vektorová grafika Zdrama pixabay.com