… Kdo za všudypřítomnou pomalost v Česku může?
Rádo se to přičítá konkrétním vládám. Jistě, nejsou bez viny. Jenže na druhou stranu: vlády se střídají a v Česku je to pořád stejné. Děje se pořád stejné nic. Změna nikde. Když vládne jeden, je kritizován druhým, ovšem když se onen druhý dostane k moci, vypadá to velmi podobně…
Vypadá to tedy, že se zdroj celkové pomalosti skrývá hlouběji než v politickém procesu.
Možná je opravdu zakořeněn v povaze celé společnosti…
Příznačné je v této souvislosti i srovnání našeho oblíbeného úsloví „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“ s jeho protějšky v jiných jazycích. Například Angličané mají „He who makes no mistakes, makes nothing“. Jenže to, co vypadá podobně, znamená něco úplně jiného.
U nás se konstatuje, že je lepší dát od všeho ruce pryč, aby nebyl průšvih, v anglosaském světě je to naopak: Chyby jsou logickým a samozřejmě omluvitelným důsledkem aktivního konání, které je samo o sobě pozitivním principem.
Zatímco jinde tedy slovesnost přísahá na akci a změnu, u nás naopak na opatrnost, pomalost, nicnedělání.
Pak se nedivme, že se to u nás zrovna nehemží start-upy a že náš stát podporuje spíš než vědu a výzkum raději starodávný těžký průmysl, který slouží jen jako subdodavatel s nízkou přidanou hodnotou. Nedivme se ani, že naše politika vcelku úspěšně kašle na mladé lidi, kteří by z definice mohli být nositeli akce a změny…
Je tady ještě jedna, pro naši společnost charakteristická, záležitost, která za pomalý rozvoj Česka může: rozhádanost.
Aby se něco pohnulo, musí být společnost ochotná se dohodnout. Což ta naše zjevně není. Mezi lidmi je podle sociologů vysoká míra nedůvěry, skoro každý se snaží opevnit, mít své jisté. Sociolog Pavel Pospěch to nazval českým privatismem, který má kořeny v reálném socialismu, charakterizovaném nedostatkem zdrojů, na který plynule navázala individualistická devadesátá léta. Privatismus se pak propisuje do všeho – do nižšího zájmu o veřejný prostor, nižší schopnosti spolupracovat, hrát týmově, v politice pak do neochoty se na čemkoli dohodnout.
Shoda u nás neexistuje ani na strategických záležitostech, jako je budoucnost důchodů nebo obrana země. Praxe je taková, že když už někdo něco udělá, třeba když pravicová vláda provede zásadní reformu důchodů, tak ji další vláda zruší a stojíme na místě. Pomalost vývoje Česka pramení i z všudypřítomné nedůvěry a nesvornosti.
Problém tedy zřejmě opravdu spočívá nikoli v konkrétní vládě, ale v povaze naší společnosti.
Hezky to vystihl před časem ekonom Miroslav Zámečník: „Nejhůř se věci mění, když jsou hluboko zakořeněné v kultuře, v tom, jací (většinou) jsme. Vyštípávání nadprůměrných, zakořeněné rovnostářství, skromné ambice ‚být na svém a nedráždit‘, nemocný politický proces, který výše uvedené vzývá a cementuje slabou úroveň řízení a mizernou alokační efektivnost – to jsou hlavní důvody, proč vězíme v pasti, z níž se jen tak nedostaneme.“…
Celou úvahu Petra Honzejka najdete v HN, 2. 2. 2024:
Proč v Česku jde všechno tak pomalu a co nám o tom říká Jan Amos Komenský a státní hymna
Náhledový obrázek: ilustrační (pxhere)
