Pád komunistických režimů v roce 1989 mnozí viděli jako šanci oživit koncept střední Evropy coby svébytného prostoru v rámci Evropy. Znovu se začalo debatovat o společném kulturním dědictví střední Evropy, tak jak se zformovalo ještě v dobách pozdní habsburské monarchie, v centru pozornosti se ocitl slavný esej Milana Kundery z roku 1983 Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy.
Kundera v něm argumentoval, že střední Evropa, ač vytvořila ojedinělé vlastní kulturní a intelektuální dědictví, byla součástí západní civilizace. Její „únos“ na Východ v podobě začlenění středoevropských států do sovětského impéria po druhé světové válce byla tragédie.
Ta ve svých počátcích skutečně pomohla svým členům — Polsku, Maďarsku, České republice a Slovensku — v „cestě na Západ“ v podobě relativně rychlého dosažení členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Později ale začala klopýtat, když se v jednotlivých zemích V4 dostaly k moci nacionalistické a euroskeptické strany a politici.
Odkazy na společnou zkušenost s érou komunismu v podobě sovětských satelitů a spolupráce disidentů během komunistické éry sice hrály zpočátku důležitou roli, ale minulost začala vyplouvat na povrch postupně jinými způsoby, často v dosti patologických podobách…
Jako zásadní se ukázala zejména zkušenost všech zemí V4 mezi dvěma světovými válkami. Zatímco Československo bylo v té době demokratickou zemí (jehož východní část — Slovensko — ovšem sklouzlo před začátkem druhé světové války k fašismu), Maďarsko a Polsko fungovaly jako autoritářské systémy…
Na scénu se znovu vrátil maďarský šovinismus, živený přesvědčením, že Maďarsko neprávem ztratilo rozsáhlá území po první světové válce, anebo polský nacionální konzervativismus, živený silnou rolí katolické církve. Češi se pro změnu potýkali s komplikovaným dědictvím vztahů s Německem, takže otázka odsunu sudetských Němců dlouho deformovala běžný politický provoz v zemi. A na Slovensku se postupně vynořily politické proudy hledající inspiraci ve slovenském klerofašismu z doby první československé republiky i z doby Slovenského státu během války.
Jinými slovy, postupně se ukázalo, že politická dědictví jednotlivých zemí V4 v sobě nesou možná více rozdílů než toho, co tyto země produktivně spojuje…
Pokusy oživit střední Evropu politicky jinými způsoby, kupříkladu vtažením Rakouska do středoevropské spolupráce skrze Slavkovský formát, příliš nefunguje. A na problémy naráží i projekt Trojmoří, na němž se podílejí středoevropské státy od Baltu až k Černému a Jaderskému moři…
…
Vrátíme-li se ke Kunderově stěžejní tezi, podle níž byla střední Evropa „unesený Západ“, současný vývoj ji spíše popírá. Některé středoevropské země se v podobě politiky svých vlád zcela dobrovolně od příslušnosti k Západu distancují. V dalších, jako je Česká republika, Polsko a dokonce i Rakousko, sice v současnosti vládnou prozápadní vlády ctící principy liberální demokracie, ale existují v nich vlivné politické síly, které mají k této orientaci ambivalentní přístup.
Jisté je, že střední Evropa, o níž snil Kundera, a kterou chtěli politicky oživit politici první generace po roce 1989, mizí před našima očima.
Celou esej Jiřího Pehe najdete v Deníku Referendum, 4. 4. 2024:
Střední Evropa mizí
Náhledový obrázek: Střední Evropa_detail_wikimedia_Own work based on the regional map of Europe by Stefan Ertmann
Související:
Slovensko nás tady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pořád překvapuje. Dynamika jeho vývoje je s tou naší nesrovnatelná, mění se politici, strany i jména... S odstupem let od rozpadu Československa už snad všichni víme, jak je Slovensko a Slováci jiní než my.
…
Rozcházeli jsme se nakonec se Slovenskem v dobách Vladimíra Mečiara. Dlouho to byl přitom profederální srdcař… Dnešní premiér Robert Fico je všechno jiné než srdcař – je zlý od počátku a především se obklopuje lidmi, kteří dříve či poději patřili či patří do kriminálu. Jde mu teď o to, aby sebe a své blízké uchránil před soudy, které už běží. Je to jízda na tygrovi: nemůžete seskočit, nýbrž jen pádit dál. Co nejvyšší rychlostí…
Ludevít Štúr, rovnající se svou autoritou na Slovensku všem českým buditelům dohromady, odkázal před svou smrtí Slovákům ve své závěti toto: nesnažte se o samostatnou národní existenci, naopak usilujete o kulturní, náboženské a politické spojení s Ruskem… Jen Rusko má budoucnost, kdežto nihilistický Západ je odsouzen k zániku.
S Ficem na večeři ale nikdo z vlády (snad) hned tak nepůjde. Je sto a jedna příležitost, jak dát najevo, za kým na Slovensku stojíme. Je to úkol nejen pro vládu a parlament, ale i občanskou společnosti. Jde opravdu o hodně. I Slovensku.
Lísání se k Rusku se totiž nevyplácí.
Rusko je ve válečném stavu a nikdo neví, kam až jednou může postoupit. Stačí připomenout, že Edvard Beneš za Československo přislíbil Stalinovi Podkarpatskou Rus už na začátku války.
Rusové historicky počítají s tím, že i za falešný příslib přátelství (nebo pod hrozbou) dostávají kusy území. Za Hitlerův přislib přátelství dostali v srpnu 1939 pobaltské státy, půl Polska a kus Rumunska. Rusové to pořád mají v krvi. I proto demokratické Slovensko potřebuje naši podporu. Stejně jako bojující Ukrajina.
Celý komentář Petra Pitharta najdete na HlídacíPes.org, 17. 3. 2024:
Petr Pithart: Jak šel náš život se Slováky a proč nejít s Ficem na večeři
Související:
Mě by zajímalo, co si ti lidé, kteří pořád straší liberály, pod tím pojmem vlastně představují. Já myslím, že nic a že to používají jenom jako takovou dehonestující nálepku.
Když jsem slyšel takto vykřikovat Kufu a jiné, tak jsem říkal: „Proboha člověče, četl jsi vůbec nějakého liberálního myslitele, víš něco o politické liberální filosofii?
Pro ně je to prostě škatulka, do níž dávají zřejmě každého, kdo je vzdělaný, přemýšlivý, kdo nevykřikuje jenom jednoduchá hesla, nenechá se zmanipulovat populismem. Je to odpor vůči vzdělaným, kriticky myslícím lidem.
Celý rozhovor s Mons. Tomášm Halíkem najdete na webu ProBoha, 10. 4. 2024:
Slovensko se musí rozhodnout, jestli chce být v srdci Evropy, nebo na chvostu ruské říše
