Hovoří se o vlivu prostředí na psychiku a o tom, že podobný zmar dokáže lidi paralyzovat tak, že proti němu nic neudělají. Mohou jeden blok vyčistit, odházet bláto od svého domu, ale za týden, za dva se vše vrátí do původního stavu. Ono příslovečné „zapálení svíčky místo nadávání na tmu“ takhle nefunguje. Zapálíte svíčku, ona dohoří a vše je zpátky. Musíte zapalovat svíčky stále dokola, musíte neustále odhazovat bláto a uklízet nepořádek a musíte to dělat i přes vědomí, že to je možná úplně zbytečná a nekonečná práce.
„…Co se stane s lidmi, kteří budou zažívat lehce nepříjemný život? Ne moc, aby je to vybudilo k akci, ale dost na to, aby nad tím nemávli rukou. Jako kdybyste se brodili blátem, které vás nestáhne, neutopí, nebude ani po kolena, abyste bojovali o každý krok, bude tak po kotníky. Zato bude všude. Kamkoli se hnete, tam bude bláta po kotníky. Je to protivné, občas má bláto tendenci vyzout vám botu, ale v zásadě nic, co by se nedalo zvládnout…
To zásadní, co se děje, je ve vaší hlavě. Víte, že je bláto, víte, že to je nepohodlné, ale „musíte si zvyknout“. Vezmete si gumovky, pokaždé, když přijdete zvenčí, tak si je očistíte, abyste neměli doma našlapáno, a věříte, že jste se tím bláta zbavili. Jenže pak se díváte do zrcadla a vidíte podmračenou tvář člověka, kterému něco vadí. „Ty naděláš kvůli troše bláta,“ řeknete si a chcete tomu věřit. A každý další den, kdy si nazouváte gumovky a jdete ven, se vám zažírá pod kůži. Čím víc chcete věřit, že vás trocha bláta nerozhází, tím víc vás to uvnitř sžírá, aniž byste si toho všimli…
Já jsem si tenhle efekt uvědomil minulý týden na jednom nejmenovaném diskusním serveru. Dlouhá léta jsem ho používal a bylo to fajn. Dalo se diskutovat o nejrůznějších tématech, a pokud se objevil prudič, troll nebo blb, byl rychle eliminován. Jenže před časem se stala taková věc – místo agresivních blbů nastoupila parta méně agresivních „rozbředávačů diskuse“. Jejich působení aktivovalo spící místní a najednou začalo být všude „diskusního bláta po kotníky“. Správci diskusí tyto rozbředávače nechávali být, protože neměli vlastně pořádný legitimní důvod je zablokovat. A diskuse dál bředla a bředla a jakákoli debata se měnila v bláto…
Když jsem si pro sebe tohle formuloval, došlo mi, že to je vlastně obraz české společnosti léta Páně 2019. Neděje se v zásadě nic hrozného. Není tu vojenský převrat, hladomor ani stanné právo. Odpůrci režimu nekončí ani v temných sklepeních, ani na kandelábrech, nezuří tu občanská válka, nadávky mezi oběma polovinami společnosti nijak výrazně negradují… Vlastně se neděje nic úplně exemplárně zlého, kvůli čemu by nastala krize a katarze.
Vlastně nic světoborného. Jen je to dlouhé a úmorné. Něco se děje, ale nic, co by nás přímo ohrožovalo. Jen diskomfort. Třeba prezident: nevydal edikt, kterým rozpouští Senát, nevyhlásil válku, nic takového. Jen na Senát kydá. Kydá na soudce. Kydá na bezpečnostní službu, na ústavu, na každého, kdo se proti němu ozve, a jeho věrný hnojomet se stará o rovnoměrnou distribuci kejdy v prostoru i čase.
Můžeme se tvářit, že to není nic zásadního (a ona každá ta jednotlivost sama o sobě nijak zásadní není). Nějak to přežijeme. Zatím nám to připadá snesitelné, protože síla útoků zůstává stále nízká, podkritická.
Zase se brodíme bahnem. Můžeme se ujišťovat, že to demokratické instituce a demokracie jako systém v České republice ustojí, a máme pravdu. Ale podepíše se to na našich myslích. Demokracie přežije, ale beznadějné vědomí každodenního drobného diskomfortu nás může usmýkat…“
Celý „Sloupek Martina Malého: Náruč slizu, kapka žluči, bláto po kotníky a příšeří po celý den“ ze 30.1.2019 v HN ZDE.
Náhledový obrázek: ilustrační
Související v ON:
Normalizační slovník, normalizační mentalita. Česká republika 2018 s babišem, zemanem a komunisty
