„Po schůzce Zeman−Babiš jsme se moc neposunuli. Prezident už nechce 101 podpisů a Babiš dostal neomezený čas a jednání − to je vše. Otázka po podobě nového českého kabinetu stále vyhlíží málem tak složitě jako diferenciální rovnice přepsaná do politiky. Jenže když se na situaci podíváme z odstupu, zjistíme, že všechno je vlastně brutálně jednoduché: člověk, který je zodpovědný za to, že skoro čtyři měsíce od voleb nemáme plnohodnotnou proevropskou vládu s důvěrou, se jmenuje Andrej Babiš.
Jak to? Inu, stačilo by, aby přestal tvrdit, že jen a jen on musí být premiérem, a vláda by mohla vzniknout za čtrnáct dní. Pro ČSSD a KDU-ČSL není problém účast ve vládě s ANO, problém je účast ve vládě vedené trestně stíhaným Babišem. Dokonce i piráti by do vlády podle předsedy Ivana Bartoše šli, pokud by v ní nebyl Babiš a pokud by ANO netrvalo na tom, že bude mít většinu ministrů. Takhle jednoduché to je. Andrej Babiš ale vytrvale vypouští mlhu a viní z toho, že stále nemáme řádnou vládu, všechny kolem.
Takže ho požádejme o odpověď na kvízovou otázku: „Když všichni tvrdí, že problém jste vy, a vy tvrdíte, že problém jsou všichni ostatní, kdo má asi tak pravdu?“ Pokud Babiš odpoví, že pravdu má on, bude to trochu jako z vtipu „všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo“.
Upřímně řečeno: kdyby Babišovi šlo opravdu o program či o makání pro lidi, jak rád říká, nebyl by přece problém posadit do premiérského křesla, dejme tomu, Richarda Brabce. Mohlo by se hnedle makat o sto šest. Jenže o program Babišovi zjevně nejde − Babišovi jde o Babiše. Chce být šéf a chce a chce a chce. To je to.
Babiš se plete, když říká, že takto rozhodli voliči. Ne. To nebyla přímá volba premiéra. Byly to parlamentní volby, ve kterých jeho strana dostala 29,6 procenta hlasů. A hned po volbách 57 procent lidí v průzkumu Medianu konstatovalo, že by jim trestně stíhaný premiér vadil. Česko opravdu není a nechce být Babišovou rodinnou firmou.
Předseda ANO se tak přesto chová a neváhá udělat z celé země rukojmí vlastního ega. Místo aby umožnil vznik standardní proevropské, prozápadní vlády, o kterou rétoricky tak stojí, hraje si s extremisty − s SPD a KSČM. Přísahá na unii a přitom vychází vstříc těm, kdo nás táhnou opačným směrem. Kdyby se konalo mistrovství republiky v rozporu mezi slovy a činy, neměl by konkurenci.
Možná je to celé jen hra, ale je třeba říci jasně − ne ti, kdo s Babišem odmítají vládnout, ale především Andrej Babiš je tím, kdo si nebezpečně zahrává s pověstí České republiky. A co je horší: i s její budoucností.“ Petr Honzejk, „Všichni jsou blázni, jen Babiš je letadlo“, 9.2.2018, HN viz níže
„Dobrý den z Hospodářských novin,
Začaly Olympijské hry v Pchjongčchangu.
Nalaďme se tedy na olympijského ducha férových sportovních výkonů a těšme se na oslavu nezlomné radosti z čirého pohybu nejrůznějších sportovců z celého světa. A připomeňme si také několik zajímavých faktů:
Kanadskému Montrealu zůstal po letních hrách v roce 1976 dluh 1,5 miliardy USD. Město ho splácelo tři desetiletí.
Po hrách v Aténách v roce 2004 zůstal Řecku dluh 14,5 miliardy USD.
Náklady na hry v Sydney v roce 2000 byly téměř trojnásobné s původně odhadovaným rozpočtem a veřejnost nakonec musela zaplatit asi třetinu dluhu.
Ale my se hlavně těšme u televizních obrazovek z výkonů, gólů a rekordů. Tak, jak si to přeje Mezinárodní olympijský výbor.
Přejeme dobré čtení našich Názorů.
Jan Kubita, editor.“
