„Jednou z nejvýraznějších zpráv tohoto týdne je odchod šéfa Finanční zprávy Martina Janečka. Je to dobrá zpráva ze dvou důvodů. Zaprvé odchází člověk, který svoji urputnou snahou naplnit z daní státní kasu zničil neprávem podnikání a možná i život hned několika lidí. Stovkám dalších podnikání přinejmenším velmi zkomplikoval. Svým přístupem „když se kácí les, létají třísky“ nastolil v už tak neutěšeném podnikatelském prostředí kulturu strachu.
Kdyby to nemělo ty místy až tragické důsledky, řeklo by se, že se stal až jakousi smutnou karikaturou bezcitného finance z dob Rakouska-Uherska. Někomu by se skutečně jeho pokusy špiclovat i útraty na svatebních hostinách mohly zdát i humorné. V součtu je ale jeho éra spíše děsivá. Jakkoli se výběr daní zlepšuje, za tuhle cenu to nestojí. (Ale někomu ano, to je věc názoru. Dopřejme si všelijaké, pokud je umíme obhájit.)
A s tím souvisí i druhý důvod, proč můžeme vnímat odchod Janečka jako dobrou zprávu. Jeho díla se totiž upřímně vyděsil i Andrej Babiš. Ten dal kdysi Janečkovi příležitost a dlouho si ho i chválil. S tím je ale konec.
Asi nemůžeme Andreje Babiše podezírat z toho, že by mu nějak záleželo na podnikatelské kultuře v Česku. Nic takového zatím nevyjevil. Je to jen jeho upřímný děs z nepříjemných marketingových dopadů na jeho vládu. To, co vyváděl Janeček s hlavním nástrojem vlády pro výběr daní, se pomalu začalo negativně projevovat na popularitě Babiše v podnikatelském prostředí. Už to bylo zkrátka za hranou a Babiš nechtěl riskovat ztrátu této části elektorátu ještě dřív, než ho vůbec získá.
Dělo se toho ale tento týden pochopitelně mnohem víc a všechno podstatné najdete v následujícím výběru z našich Názorů. Přejeme dobré čtení a hezký víkend.
Jan Kubita, editor.“
Jako dozvuk 28. října 2018 v ČR v Názorech HN doporučujeme esej a k idealizovanému obrazu První republiky poněkud kontroverzní recenzi knihy Pavla Kosatíka „Jiný TGM“ ( vydala Paseka v r. 2018) od Petra Pitharta:
„…Kosatík si celou knihou klade otázku, kterou jsem si kladl, už když jsme v disentu s Milanem Machovcem a Milošem Pojarem vydávali v roce 1980 − po osmačtyřicetileté přestávce − Masarykův sborník. Jak to, že řadou lidí doslova nenáviděný, pohrdaný člověk, politický zkrachovanec (tak opouští v prosinci 1914 Prahu) se do ní vrací (opět v prosinci o čtyři roky později) vítán a ctěn, ba zbožňován skoro celým národem? Nazval jsem tenkrát svoji stať „Uznání proroka v Čechách“.
Kosatík posunul porozumění tohoto divu všech českých divů, tohoto uznání někoho, kdo jako prorok uznán být neměl (od toho je přece prorokem!), o notný kus dál, protože toho ví mnohem víc, než jsem tehdy věděl. A hlavně proto, že popisuje nejen Masaryka, ale i poměry doma bez jakékoliv šetrnosti.
Pro mě je dodnes jediná odpověď znepokojující: ten stát nám spadl do klína. Neplatí to o těch třech v exilu, tím spíše ne o legionářích (někteří z nich se vraceli až skoro po dvou letech − už je nikdo ani nevítal)! Ale davy se koncem října radovaly jako děti z nečekaného daru. A nezbylo jim než rázem vytěsnit obrazy nemilovaného, svárlivého, moralizujícího profesorského šťourala. To musel být ale šok, to se muselo někdy někde projevit! Třeba za druhé republiky?
Takový razantní autocenzurní manévr v duši národa nemohl zůstat bez následků. Když čtete Kosatíka, napadne vás, že jeho neblahé důsledky trvají až do dneška. To je podle mého hlavní zásluha této knihy: poselství, že minulost je nám stále v patách. Že naše ušlechtilé lži a sebelitující se zápovědi nám vždy skočí na záda. Když to nejméně čekáme, když se nám to nejméně hodí…“
Podle mého vydal Kosatík svoji zatím nejlepší knihu. Prospěje našemu duševnímu uzdravování.
Esej Petra Pitharta v Názorech HN 2.11.2018 ZDE.
