„Na budoucnost se nepřipravujeme. V mezinárodním srovnání je česká vláda nekompetentní a zaměřená výhradně na krátkodobé efekty,“ řekl nedávno tvrdě Ondřej Schneider ze Světové banky a těžko to rozporovat…
Nezájem o budoucnost je bohužel konstanta českého vládnutí.
Jenže proč to tak je? Proč se nepřipravujeme na budoucnost? Nabízím hypotézu: Je to tím, že Česko je hluboce konzervativní země. Ne v tom smyslu, že by vyznávalo systém tradičních hodnot. O tom nemůže být ani řeči. Česko je konzervativní v tom smyslu, že nemá rádo změnu, ať už se týká čehokoli. Chceme zkrátka, aby všechno bylo „jako vždycky“.
Máme (nikoli neoprávněný) pocit, že jsme si v historii změn už užili ažaž, a teď tedy máme právo na svůj klid. A poněkud iracionálně věříme, že je možné ho zajistit, když se budeme důsledně tvářit, že se nás nové výzvy a rizika netýkají. Nebo ještě lépe − že vůbec neexistují…
Namátkou zdejší vztah k ekologii. Asi nenajdeme jinou zemi, kde by měla takový vliv teorie popírající klimatické změny. Rozhodně nikde na světě nemají exprezidenta, který věnoval podstatou část své kariéry propagaci názoru, že buď k žádným klimatickým změnám nedochází, nebo se všechno dá vyřešit tím, že si „vezmeme o svetr více nebo o svetr méně“. Bizarní postoj, který se s vědeckým poznáním slučuje zhruba stejně jako teorie, že země je placatá, má ale u Čechů úspěch. .. Zdejší zabedněnost, bránící pohledu dopředu, má mnohé další projevy. Asi nejucelenější ukázkou byl terezínský projev Jaroslava Kubery, ve kterém předseda Senátu neváhal spatřovat novou totalitu v pokusech dívat se na svět jinýma očima než „jako vždycky“. „Totalita, nesnášenlivost k jiné rase, má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus,“ prohlásil Kubera…Český „konzervatismus“ definovaný maximou „ať− je−to−jako−vždycky“ jeho ústy promluvil dokonale. … a ano, jsme velmi inovativní ve vymýšlení, proč je něco špatně, proč se k nám něco nehodí, proč je něco nesmysl, proč něco nového nejde.
Povahu zdejšího „konzervatismu“ dobře vidíme i na vztahu k Evropské unii. Projekt opět považujeme za něco podezřelého, co ohrožuje naši touhu po bytí−jako−vždycky. Sice se ho účastníme, protože si umíme spočítat, že je to ekonomicky výhodné, ale to nám nebrání říkat, že je na něm prakticky všechno špatně. A zostřuje se to. Kampaň před eurovolbami vypadala tak, jako by unie, od které si rádi bereme dotace, byla náš nepřítel. „Česko ochráníme, tvrdě a nekompromisně,“ hlásilo heslo vítězného Andreje Babiše. Co se má chránit? Samozřejmě klid, ono „aby to bylo jako vždycky“… Praktické důsledky tohohle přístupu jsou pak destruktivní…
Češi si jako vrchního „opraváře poměrů“ vybrali politika, který je dokonalou retropostavou. Bývalý nomenklaturní kádr, obratný oportunista, který v tom uměl vždycky chodit, ať už to bylo cokoli, jehož vláda může fungovat jen díky podpoře dřevních komunistů…Vhodně ho doplňuje prezident, který je ještě komplexnějším ztělesněním českého „konzervatismu“. Své vidění světa si do něj totiž mohou promítnout lidé prorostlí komunistickým bezčasím, odpůrci Evropské unie, milovníci pevné ruky, ti, kteří vidí vrchol lidského snažení ve vybetonování krajiny, ba i křesťanští fundamentalisté, kteří soudí, že ženská patří k plotně. Těm všem prezident nadbíhá a oni ho za to milují…
Nutno tedy připustit, že důvod, proč se Česko nepřipravuje na budoucnost, ale soustřeďuje se na obranu „jistot“ minulosti, není v nějaké zradě politiků, ale v tom, že to tak většina prostě chce…Občas se sice to všechno podaří nalomit a nakročit dopředu, ale zdejší konzervatismus „aťjetojakovždycky“ vždy znovu vyplave, otevře mordu a zcela demokraticky pozře všechno progresivní..
Inovace a příprava na budoucnost nejsou jen záležitostí peněz − ale hlavně mentálního nastavení. A to nám jako společnosti chybí…Když odhrneme z české politiky pěnu dní, upoutá nás jedna věc, která přetrvává už dlouhá léta: totální absence přípravy na budoucnost.
Ale:
„Žijí u nás miliony lidí, kteří nevidí Evropu, svět a budoucnost jako hrozbu, ale jako příležitost. Lidí, kteří nevolají po tom, aby „to bylo jako vždycky“, ale vidí širší perspektivu a chtějí otevřené moderní Česko vedené politiky, již se nechovají jako vychytralí vykukové, ale jako zodpovědní státníci. To všechno nejen z důvodů čistě praktických, tedy z důvodů dlouhodobé prosperity.
Ale hlavně z důvodů abstraktnějších − tedy v zájmu o naplnění imperativu TGM: „Ani jako jedinci, ani jako národy nejsme tu jen proto, abychom naplňovali své účely sobecké. Národ, který by žil jen pro sebe, by byl stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jenom živořením.“ Statisícům lidí v Česku na tom záleží natolik, že se nyní scházejí na náměstích a dávají o sobě vědět…“
Z „velkého čtení HN“ v Názorech 7.6.2019, Petr Honzejk Varianta pštros. Česko se na budoucnost nechystá, většina věří, že všechno může být „jako vždycky“
Článek Petra Honzejka sdílíte s přáteli:
https://archiv.ihned.cz/c7-66585520-mcrn6-02d1c7b830017d9
Související:
„…Ono totiž tím, jak nám chybí nástroje k mapování budoucnosti, která byla tak dlouho vyčerpaná – Mark Fischer tomu říkal kapitalistický realismus, lidé se vracejí zpátky do minulosti, která ještě měla budoucnost.
Podívejte se na všechny ty politiky, umělce, kteří se vracejí do minulosti! Chtějí zjistit, jak to tehdy dělali, že měli budoucnost, jaké nástroje používali. A pak se je pokoušejí updatovat. Protože my ty nástroje nemáme, což je děsivé, fascinující a nakonec podle katastrofické.“
DOPORUČUJEME P(ohyb dějin ve filosofických reflexích na ČRo Vltava 11.5.2019 ZDE.
Z Názorů HN od soboty 1.6. do pátku 7.6.2019 vybíráme:
Demonstrace totalitní režimy oslabují, ty demokratické posilují. Demokracie totiž není chození k volbám jednou za čas a pak držení úst.
…Tedy dej, odevzdej nám svůj hlas, který pak ale odevzdáním člověk ztratí. Jako bychom měli být čtyři roky bez svého hlasu, neb jsme svůj hlas odevzdali ve volbách.
Demokracie je zejména fungování soudů, práva, kontrola a dělba moci. Většinové hlasování je jen metoda demokracie. Demokracie, to je zejména legitimizace kritiky, ba její vítání.
Kdyby tento hlas premiér vyslyšel dříve, mohl se dnes obětovat státu, aniž by byl podezřelý, že mu jde zejména o vlastní prospěch. A co vlastně má premiérovi či vládě záležet na nějakém osudu Agrofertu, když údajně není jeho? A to i do těch svěřenských fondů byl donucen, navíc zvolil tu nejkontroverznější variantu, která, jak vidět, nic fakticky neřešila, což, jak je opět vidět, bylo jejím účelem. Smyslem bylo udělat věci naoko.
To, co o nás dnes říká audit Evropské komise, se říkalo téměř všude mnoho let. České pojistky demokracie nezafungovaly, neb se ukazuje, že doba k ekonomické makrokorupci je nyní snad příhodnější než za dob totality. Stačí umlčet kritiku na úřadech, v hlavních médiích a dělat si z obav ukřičené ulice srandu. Dělat z nich děti.
Teď se ukazuje, že obavy ulice byly zcela namístě, byly naprosto oprávněné navzdory vší bagatelizaci a nařčení z malování čerta na zeď.
„Celý svět je kampaň aneb Ulice měla pravdu“ Tomáš Sedláček 7.6.2019 ZDE.
Zdroj: HN, ČRo Vltava
Náhledový obrázek a obrázek v textu: ilustrační
