V poslední době se v médiích často objevují úvahy o tom, jak jsou senioři zranitelní a jak je třeba se k nim chovat zvláštním způsobem. To, že se lidem od určitého věku má v rámci eventuálního trestního řízení dostat zvláštního zacházení, lze zřejmě přijmout pozitivně. Není ale vhodnější seniory vnímat jako občany naší společnosti, kteří mají stejná práva a povinnosti jako kdokoli jiný a zvláštního zacházení se jim má dostat teprve v okamžiku, kdy jsou zvlášť zasaženi tou kterou nemocí, či jinou sociální událostí, přičemž základním cílem sociální ochrany má být vzniku tíživých sociálních situací předcházet?
Zvlášť paradoxní se mi jeví to, že za akutní péči o seniora (zcela oprávněně a v souladu s evropskými hodnotami) vydáváme desítky tisíc korun, taková péče ale ve většině případů není doprovozena (buď vůbec, nebo nedostatečně) rehabilitační péčí. Dokážeme tedy vyléčit mnoho komplikovaných zdravotních situací, nemocnice ale (především u seniorů v pokročilém věku, např. 80+) nezřídka propouští člověka, který po delším pobytu v nemocnici už není schopen se sám o sebe postarat, nemůže se tedy vrátit do svého původního prostředí a zůstává v ústavní péči. Považujeme toto za účelně vynaložené náklady na léčbu?
Přitom by stačilo tak málo, nenechat pacienta celý den zbytečně ležet, začít s rehabilitací okamžitě, jakmile to zdravotní stav dovolí. Plánované dlouhodobé ošetřovné (k jehož systematickému umístění v právu sociálního zabezpečení lze mít určité výhrady) by tak nemuselo být tolik využíváno, resp. by nemuselo sloužit k ošetřování, ale spíše k zajištění dodatečné péče formou terénních služeb a mohlo by tak lépe naplnit svůj cíl – totiž pomoci seniorům zůstat co nejdéle ve svém přirozeném sociálním prostředí.
Právnická fakulta UK“
