„…Vznešený primát svobody, tváří v tvář průměrnosti vzkvétající na upřednostňování zisku, může být hlásán pouze malým počtem morálních elit a pouze skutečná svoboda může zaručit, že tato vybraná menšina nezmizí ve chřtánu osobního zájmu a průměrnosti…Modernizace není nic jiného než zesvětštění každodenního života, demokratizace spočívá na průměrnosti života politického, čehož si masy ostatně žádají – onoho světského, průměrného štěstí…Je však zajímavé, tedy spíš smutné, že sice nemáme ani jednu, ani druhou, že musíme čelit diktatuře centralizované moci, a přesto že celá společnost – včetně elit – se přímo topí v maloměšťáctví a průměrnosti.
… Jak doufat, že národ plodící elity, jež kladou vlastní zájmy nad principy, nebude jednat stejně? Samozřejmě že je to nechutná facka sociální spravedlnosti a akademickému svědomí. Jenže..v podstatě se každý morálce vysmívá a nemorálním pořádkům se nestaví téměř nikdo… I ve světě kultury, politiky a ideologie vládlo stejné ticho, následované vlnou propagandy na téma prosperity, doprovázené rychle narůstající korupcí a s ní potlačováním nesouhlasných názorů… a tak se stalo, že se nejen zapomnělo na četné historické tragédie, ale i nedávné hrůzné případy mocenského běsnění byly vytěsněny do té míry, že téměř přestaly existovat.
V této atmosféře otupělosti a ztráty paměti si intelektuální elity pod záminkou „návratu ke studiu“ a „místním specifikům“ vytvořily jakousi „filozofii vepřů“, s kterou mohly lépe spolupracovat s vládnoucí ideologií. Této filozofii plně vyhovuje hlavní diskurs, jenž klade „ekonomický rozvoj do samého středu“, veškerou energii propůjčuje službám „filozofie poměrného blahobytu“, aby dokázala, že jedinou cestou ekonomického růstu je udržování „stability“, a s nadšením přinášela racionální zdůvodnění sofismů typu „práva na absenci historie“. Jinými slovy, tato filozofie vysvětluje jak zařídit, aby vepříci usnuli, když jsou nakrmeni, a jak je nakrmit, když se probudí; udržuje je ve stádiu základních potřeb, nutričních a sexuálních, a úmyslně opomíjí nárok na nějakou vyšší ambici.
…Několikeré zkušenosti liberálních elit poukazují na existenci nepsaného pravidla: pokud se na veřejnosti neobjeví výzva k akci či kolektivnímu odporu, státní aparát se ani nehne. Tato hranice respektovaná liberálními intelektuály je jistým druhem sebeomezování způsobeným zvnitřněním vnějšího teroru a rovná se tiché spolupráci s režimem. Nabízí se otázka: je ta neviditelná čára bez sebemenší právní záruky jistá?… Musíme proto zkonstatovat, že neviditelná čára, kterou si liberální intelektuálové kreslí, vůbec není nepřekročitelná, že v žádném případě nezaručuje jejich bezpečí a už vůbec neomezuje akce držitelů moci.
…Kombinací politického teroru, slabosti elit a přitažlivosti zisku se světu peněz a majetku… zcela podařilo vytlačit duchovní aspirace a morální principy jako hlavní hybatele duše. Filozofie vepřů založená na fascinaci ekonomií a primátu zisku spustila – pod záminkou otevřené debaty – kritiku všeho radikálního a šlapání po idealismu. Chladný návrat k nestrannému akademismu „místních specifik“ nahradil zapálení pro myšlenku svobody a spravedlnosti, dokonce i morální nároky toho, co je označováno za „literaturu odboje“, jejímž cílem je zápas s masovou kulturou, to vše bez výjimky nemůže než spolupracovat v rámci existujícího systému.
… Kolik morálního bohatství získaného za cenu prolité krve jsme již promrhali? Jsou naše morální zásadovost a politické zkušenosti hodny obětí těch, kteří za ně položili život, i té ohromné podpory, které se nám dostalo od mezinárodního společenství?
..Aby se navzdory diktatuře jedné strany, v níž silná centralizovaná moc může kdykoli zbavit občana jeho základních práv, přece jen podařilo uvést do provozu svobodný systém, v kterém má každý právo dělat si, co uzná za vhodné, a usilovat o své světské štěstí, je nutné zdůrazňovat vznešenost, altruismus a lidský smysl pro spravedlnost. K získání oné negativní svobody umožňující odmítnout zásahy a omezení ze strany druhých, je třeba svobodného ducha, který nám umožní za sebe jednat a bít se, abychom toho dosáhli. Bez chleba se neobejdeme, ale jako lidé ještě víc potřebujeme svobodu. Všichni ti, kdo se nechtějí smířit s životem ve vepříně, odhodlaní za každou cenu postavit se odvážně za své principy a tím přispět k novému morálnímu obohacení naší země, musí být lidé s jistou přirozenou vznešeností, schopni zachovat si naději i tváří v tvář téměř zoufalé morální ruině naší společnosti…“
Byl tento text napsán v Československé republice po únoru 1948, jehož varující výročí si připomínáme každoročně 25.2. kdy se „demokratickou cestou“ vydalo Československo na cestu „diktatury proletariátu“, ve skutečnosti Komunistické strany Československa (KSČ), jejích mocí opojených protagonistů a ochotných přisluhovačů?
Nebo v České republice po parlamentních volbách 2017 a volbě prezidenta 2018, kdy se „demokratickou cestou“ Česká republika vydala na cestu autoritativního polostátu, ve skutečnosti spolčení trestně stíhaného bývalého příslušníka StB Andreje Babiše a fyzicky i morálně rozpadného prezidenta Miloše Zemana, protagonistů opojených mocí a jejich ochotných přisluhovačů?
Teprve třetí možnost je správná – a nečekaná. Autorem eseje Čínská filozofie vepře je zemřelý čínský disident Liou Siao-po a byl napsán v Tung-siangu v září 2000. „otevřená kritika despotické vlády jedné strany, prodejnosti elit, důraz na občanské svobody, důstojnost lidského jedince, otevřenou společnost, morální nároky, zodpovědnost politických špiček, ale i internetová zručnost byly černou můrou čínských pohlavárů ať už politických či bezpečnostních. To byl důvod, proč ho exemplárně odsoudili k nejdelšímu možnému trestu a nakonec ho tedy umlčeli úplně.“
Nejen v Číně, kde se má – podle slov prezidenta zemana – Česká republika učit demokracii, je obsah eseje bohužel čím dál tím aktuálnější.
Celý esej: https://sinopsis.cz/liou-siao-po-cinska-filozofie-vepre/
K výročí rudého Vítězného února 25.2.1948,
v únoru 2018 Otevřené noviny.
100. výročí vzniku Československa
