Jak je to s tou řepkou? Evropa změnila směr před deseti lety, ale ČR opakovaně schvaluje špatná a zastaralá pravidla. A nadává na „brusel“

Nikde jinde v celé EU se nepěstuje tolik řepky jako v ČR. A i když záminku k jejímu zdejšímu mocnému nástupu poskytla 16 let stará směrnice EU o povinném přidávání biosložky do pohonných hmot, Brusel už dávno změnil kurz. Jenže v Česku vítězí pragmatismus a možná také konkrétní obchodní zájmy. Spletitosti kolem řepkové lobby rozkrývá datový novinář Českého rozhlasu Jan Boček.

DOPORUČUJEME 15 minut poslechu ZDE.

Související:

Do jaké míry je byznys s biopalivy skutečně výmysl Bruselu, a do jaké míry se na něm podílejí národní instituce? Pro porozumění řepkové lobby je třeba vrátit se o dvacet let zpět.

Na Kjótského protokolu z roku 1997 se Evropská unie zavázala snížit emise uhlíku do roku 2010 oproti roku 1990 o osm procent. Emise z dopravy mají na svědomí přibližně třetinu unijních emisí CO₂, proto se pozornost logicky upřela také na pohonné hmoty.

Jedním z řešení mělo být naředit pohonné hmoty biopalivy – látkami vyrobenými z biologického materiálu, které při spalování uvolňují podstatně méně skleníkových plynů než klasický benzin nebo i nafta. V nízké koncentraci s nimi přitom současné spalovací motory nemají problém.

Biopaliva do evropské legislativy zavedla směrnice z roku 2003.

Směrnici měla evropská pravidla takzvaně transponovat – tedy přeložit do národní legislativy – každá členská země zvlášť. V Česku ji zavedla novela zákona o ochraně ovzduší z roku 2007, aktualizovaná v roce 2010. V některých letech tak museli čeští dodavatelé pohonných hmot přimíchávat víc příměsí, než stanovila unie.

Jde o takzvaný gold-plating (český překlad pozlacování se příliš nepoužívá), kdy národní parlament přijal přísnější normu, než vyžadoval ten evropský. Známějšími příklady gold-platingu je povinné balení pečiva do igelitových pytlíků, povinné bezdotykové kohoutky v restauracích nebo stavebně oddělené prostory pro přípravu masa a zeleniny v restauracích. Ani v jednom případě původní unijní pravidla tato opatření nepožadovala; prosadila je buď česká vláda, nebo Parlament.

O šest let po přijetí původní směrnice unie přiznala, že se jí příliš nepovedla. „Podpora biopaliv z řepky, obilí či kukuřice, jejichž pomocí Česká republika sráží emise skleníkových plynů, jsou slepou uličkou,“ tlumočil europoslanec Pavel Poc (ČSSD) změnu evropského postoje.

Následně evropská pravidla upravily čtyři další směrnice, přijaté unií v letech 2009 až 2018.

Nová směrnice o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů z roku 2009 proto zamířila ke stejnému cíli – snížení emisí – jinou cestou: členským zemím stanovila dosáhnout do roku 2020 desetiprocentního podílu obnovitelných zdrojů v dopravě. Biopaliva nově měla být pouze jeden ze způsobů, jak snížení emisí dosáhnout, byť podle unie stále ten nejvýznamnější. Vedle nich byla ve hře také možnost zaměřit se místo biopaliv na elektromobilitu a alternativní pohony. Každá země si nyní mohla zvolit, do jaké míry podpoří biopaliva, a do jaké míry rozvoj elektromobilů, živených elektřinou z obnovitelných zdrojů.

Nová směrnice byla také opatrnější v tom, co všechno jsou ještě biopaliva. Zavedla pojem udržitelnost – rostliny z polí, které vznikly vykácením lesa nebo vysušením mokřadu, se nově do definice biopaliva nevešly. Kromě toho unie upřesnila, že jejich využití musí vést ke skutečné úspoře uhlíku. Příměsi do pohonných hmot, u kterých byla výroba emisně příliš náročná, nyní nemohly sloužit jako biopaliva.

Ve stejný den, kdy byla podepsána, směrnici doplnilo dvojče: úprava, která výrobcům pohonných hmot nařídila snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů na výrobu každého litru paliva o šest procent. Jak to provedou, je jen na nich.

Také tentokrát se česká transpozice s evropskou směrnicí v některých bodech minula. Volnost, kterou Evropa nechala členským zemím při snižování emisí, čeští zákonodárci využili pro zachování statu quo. V zákoně o ochraně ovzduší z roku 2012 dodavatelům pohonných hmot nechali povinnost přidávat biopaliva: u benzinu 4,1 procenta objemu, u nafty šest procent. Zákon je platný dodnes, povinnost přimíchávat biopaliva tedy navzdory postupným změnám unijních pravidel v české legislativě zůstává.

Poslední směrnici, kterou členské země stihly implementovat, podepsali zástupci evropských institucí v září 2015. Poměrně ostře se v ní vymezují proti biopalivům první generace a věří generaci číslo dvě: ta stojí na zpracování odpadů ze zemědělství – slámy, trávy, odpadního dřeva – ale také třeba na použitém rostlinném tuku z domácností. Oproti první generaci se tedy zpracovávají látky, které by jinak zůstaly ladem.

Každá členská země však má možnost pravidlo obejít, pokud unii přesvědčí, že půlprocentní limit odpadových biopaliv neumí splnit.

To je i český případ.

Unie ostatně letos v lednu upozornila, že českou implementaci nepovažuje za dostatečnou.

Poslední směrnici, z prosince 2018, členské země dosud neměly povinnost implementovat, tato  dosud poslední směrnice k biopalivům se ještě víc odvrací od biopaliv první generace a zodpovědnost za splnění klimatických cílů zčásti přesunuje na unijní orgány.

Směrnice na sebe navazují, novější dokumenty reagují na původní, z dnešního pohledu naivní, pravidla.

Podporu biopaliv první generace naposledy  v ČR zpochybnil opoziční návrh novely zákona o ochraně ovzduší, který měl zrušit formulaci o povinném přimíchávání 4,1 procenta biopaliv do benzinu a šest procent do nafty. Ministerstvo dopravy s novelou nejprve souhlasilo, o čtyři dny později ji odmítlo.

Nejméně deset let se nicméně unie pokouší biopaliva první generace nahrazovat. A tady se Česko – je třeba dodat, že podobně jako většina ostatních zemí – pragmaticky drží při zemi. Unie v poslední směrnici uvádí, že od členských zemí očekává podporu biopaliv druhé generace, včetně podpory výzkumu. Tyto „měkké“ nástroje ale česká vláda a Parlament už nějakou dobu ignorují. Místo podpory nových technologií Češi opakují: „Vymysleli jste si biopaliva, tak tady je máte“.

Spíš než o spor mezi unijními a českými normami – ostatně u tvorby těch evropských asistuje řada českých politiků – tak jde o spor mezi českým pragmatismem a unijní vizí.

DOPORUČUJEME „Ďábel se skrývá v procesu: jak se z bruselského nápadu snížit emise staly české lány řepky“, kolektiv autorů na iRozhlas 28.5.2019 ZDE.

K tématu Robert Břešťan na HlídacíPes.org 3.6.2019:
Příběh řepky olejky, Andreje Babiše a monopolu Agrofertu na výrobu biopaliv v Česku

Andrej Babiš biopaliva a jejich podporu skutečně nevymyslel, jak v poslední době často zdůrazňuje. Jen na nich vydělal miliardy a i jako politik dělá vše pro to aby byla povinnost přimíchávat biopaliva první generace zachována.

„..Když čtyřicet poslanců v čele s Piráty v březnu 2019 navrhlo novelou zákona o ochraně ovzduší povinné přimíchávání biopaliv do pohonných hmot zrušit (s argumentem, že podpora biopaliv první generace má velice devastující vliv jak na půdu, tak na podzemní vody), Babišova vláda to odmítla.

Náměstek ministra dopravy Jakub Kopřiva sice k návrhu podepsal souhlasné stanovisko, ministr Ťok však stanovisko změnil – na nesouhlas.

Za řepku a biopaliva se postavil i ministr zemědělství a podnikatel ve stejném oboru Miroslav Toman. „Jako ministerstvo zemědělství říkáme, že by to stejně neomezilo plochy řepky. Ta by se vyvážela do zahraničí. Myslím, že bychom se měli věnovat vývoji biopaliv druhé a třetí generace a až to budeme mít, tak to nahradit, ale v tuhle chvíli na to nejsme připraveni,“ řekl Toman, který před ministerskou funkcí působil v čele Agrární komory…“

Související v dnešních ON:

Týden od soboty 25.5. do pátku 31.5.2019 v Komentářích HN: zplundrovaná krajina, zplundrovaný venkov a ohlédnutí za Jiřím Stránským