„Česko je žluté, suché, bez včel a hmyzu. Ne úplně, ale rozhodně víc, než by bylo zdrávo. Není třeba hledat konkrétního viníka (ani v případě řepky nelze ukázat jen na Andreje Babiše, byť spoluviníkem jistě je). Můžeme za to obecně všichni. Velcí zemědělci, kteří se k přírodě chovají jako loupežníci. Stát, který to už desítky let podporuje. I my spotřebitelé, kteří do regálů v supermarketech saháme bez přemýšlení o tom, jak se tam ty potraviny dostaly.
Doporučuji tenhle rozhovor od kolegů z DVTV. Je velmi dobrý k zamyšlení.
Přeji dobrý víkend a dobré čtení v našich Názorech.
Jan Kubita, editor.“
-
Největší hrozbou pro českou krajinu je průmyslové velkoplošné zemědělství, získalo možnosti lepších strojů, techniky a chemie, tlak na krajinu je ohromný, likviduje půdu, rozpadají se lesy, dochází ke kolapsu se dřevem. Ve vládě ale sedí lidé, co to nechtějí vědět, říká Daniel Pitek, soukromý zemědělec, který obhospořaduje půdu pod Milešovkou.
-
Současné deště jsou jako sanitka, přijedou, pomůžou, abyste neumřel, ale pořád jste nemocný. Plodiny se sice vzpamatovávají, ale je to jen první pomoc, dodává.
… z výše doporučeného rozhovoru „Krajinu ničí zemědělství socialismu, dotace ji ubíjejí, deště jsou jen sanitka, říká soukromý zemědělec“ na DVTV, 24.5.2019
Související o zplundrování venkova od komunistického vyvlastnění statků a půdy k babišově EET – rozbor Davida Klimeše, hlavního analytika týdeníku Ekonom, HN 30.5.2019 ZDE:
„Před 30 lety ve slavném blábolivém projevu na Červeném Hrádku generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš mimo jiné přiznal, že socialismus na českém venkově selhal. Jako příklad si vzal hospodského ve státní hospodě, kterému erár musí platit čtyři tisíce československých korun měsíčně a on stejně v neděli hospodu zavře a jde s ostatními na fotbal. „Tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych to tak řekl, s tou socializací,“ neochotně přiznal Jakeš a oznámil vyjeveným soudruhům, že po vzoru východního Německa tuhý komunistický režim v Československu přece jen alespoň trochu podpoří malé živnosti, aby se venkov pozvedl. To už ale nestihl, přišel rok 1989.
Je o 30 let později a pro změnu to vypadá, že na venkově selhal kapitalismus. V Česku jen od nového tisíciletí v obcích do dvou set obyvatel ubylo dvacet pět tisíc lidí, v obcích do pěti set obyvatel pak deset tisíc lidí. Všichni se stěhují do větších měst.
V typické malé obci nejprve zmizela malotřídka v 90. letech. Pak pošta. Dále zavřel místní obchod, protože lidé začali dojíždět do supermarketů na kraji velkých měst. Zrušily se večerní a víkendové spoje autobusů. A nakonec zavřela kvůli elektronické evidenci tržeb a protikuřáckému zákonu místní hospoda….
Stát si pomalu začíná být vědom, že vylidňování českého venkova nejen od lidí, ale i od práce a základní obslužnosti začíná být problém. Ministerstva ročně rozdělí jen z národních zdrojů stovky milionů dotací na podporu bydlení, rozvoj venkovských oblastí, cestovního ruchu, infrastruktury, ochranu životního prostředí a mnoho dalšího. Problém je, že to nikdo nekoordinuje…Zatímco některá radnice velkého města s osvíceným starostou se do výstavby nejen nové, ale i kvalitní základky třeba nakonec pustí, pro starostu malé obce, který se hlavně snaží udržet svoji hospodu, je něco takového bez systematické podpory státu z jednoho ministerstva naprosto nepředstavitelné. Pražští centrální politici často kritizují obce, že neinvestují (jen v roce 2017 ušetřily přes 14 miliard). Problém je ale mnohdy v tom, že malé obce s takovou byrokracií prostě ani investovat nemohou…“
Odkaz pro sdílení: https://ekonom.ihned.cz/c7-66580240-mcrn6-61baf0cf1963c4d
Z názorů HN doporučujeme zejména ohlédnutí za životem spisovatele, vězně v koncentrácích nacistických a komunistických, nezlom(e)ného statečného muže Jiřího Stránského. Jeho celoživotní nepolevující boj proti bezpráví na lidech, na zotročené zemi ale i „na zvířatech, stromech, na prostředí, v němž žijeme“, je inspirující a související se stavem dnešní české společnosti, měst i venkova:
„Jiří Stránský, který zemřel ve věku 87 let, byl chodícím svědectvím o mravním napětí komunismu, epochy, v níž se naděje na lepší zítřek proměnila v noční můru. Střet potenciálního, teoretického dobra snu o sociálně spravedlivé společnosti s praktickým násilím a zlem totalitních režimů 20. století, které z tohoto snění vzešly, byl Stránského celoživotním tématem. Nevybral si jej dobrovolně, spíše ono si vybralo jeho. Osud ho vhodil do stroje velkých dějin, který jednotlivé lidi mele na kaši nerozlišitelné lidské masy, s níž se pak snadno manipuluje a záplatuje kdeco.
Jiří Stránský se semlít nenechal. Postavil se totalitnímu mlýnku s hrdostí, kterou čerpal mimo jiné v odvaze skautského hnutí, jež se kdysi připojilo k budování první republiky a pro něž slova na prezidentské standartě „Pravda vítězí“ nebyla marketingovým heslem, nýbrž životním zákonem.
Jiří Stránský byl přesvědčen, že to umí nejen přímé vyprávění a příklad člověka, ale také vyprávění vtělené do osobního psaní, ať už románů nebo scénářů. Obzvlášť důležité je tato svědectví předkládat současným a budoucím politikům, kteří často raději nevědí, aby nepřišli o moc a přízeň ignorujícího masového lidu. „Intelektuálové by měli ustavit cosi jako mafii ducha a nutit politiky k větší odpovědnosti,“ vysvětloval Stránský. „Tedy i za bezpráví, o němž vědí či jsou s ním seznamováni. Až po bezpráví páchané na zvířatech, stromech, na prostředí, v němž žijeme.“
Celý článek Petra Fischera „Najít odvahu k důstojnosti a postavit se totalitnímu mlýnku jako Jiří Stránský“ v HN 31.5.2019 ZDE.
Odkaz pro sdílení: https://archiv.ihned.cz/c7-66581600-mcrn6-922f9a62b1edf5c
Náhledový obrázek a použité fotografie: ilustrační
