„Myslím si, že kostel by měl mít ostrou hranu.
Neměl by vypadat a působit jako brambora.
Kostel není prostor prvoplánové umělé měkké harmonie.
Nedůvěřuji metaforám, jako je mateřské lůno, z kterého nakonec o to ostřeji čouhají všechny ty dinosauří paternalistické koncepty.
Kostel není chráněná dílna, náboženství není wellness. Staré kostely v sobě přece mají vždy i něco dramatického, určitou ambivalenci tremendum et fascinans té nejvyšší kulturní úrovně. Nejsou nikdy prvoplánově líbivé. Nekonečnou debatu, jak má dnes správně vypadat katolická kostelní věž, kolik křížů má být uvnitř a na fasádě, co je adekvátní sakrální forma okna, mě už nebaví sledovat.
Dnes jde o podstatnější, základnější problémy, které je nutné si vyjasnit.
Až jejich vyřešení určí potřebnou formu.
Vezměte si současný synodální proces, kde by mělo jít o větší spolupráci Božího lidu, překonání klerikalismu, pravdivé poznání současných problémů a sebe navzájem. To vše by se mělo odrazit i někde prostorově, vizuálně.
A jaký obraz se nedávno nabízel při evropském setkání synodálního procesu při bohoslužbě v katedrále sv. Víta v Praze? V centru kolem oltáře jen biskupové a klerici v ornátech. Samozřejmě žádná žena. Ostatní věřící někde skrytí ve stínu sloupoví. Jaký vizuální vzkaz tu do všech stran vysíláme?“
…
Celý rozhovor s architektem Norbertem Schmidtem o transcendenci v architektuře, rozmlžení hranic současných stavebních druhů a o tom, jaké výzvy tyto nové tendence přinášejí. A v neposlední řadě také o Pražském hradě, DOPORUČUJEME ZDE.
Náhledový obrázek: ilustrační
Související v ON:
