Zotročená slova: vlastenectví, slušnost a svoboda

Civilizované společnosti sice zapovídají otroctví, ale jedné jeho formě se bránit nedokážou. Rozmohla se i v Česku. Necháváme zotročovat slova. Dopouštíme nájezdy na češtinu, z níž jazykoví otrokáři unášejí slova a nutí je, aby dřela pro nové pány.

Třeba takové slovo vlastenectví. To, co kdysi označovalo, pořád existuje. Lidí, kteří mají rádi Českou republiku, cítí se v ní doma, dle svých možností zlepšují život v ní a těžce nesou představu, že by se z ní zase mohla stát oplocená pustina bez perspektivy, je kolem nás spousta. Ale označili by se za vlastence?

Asi by se to zdráhali udělat i v minulosti – pokládají totiž obvykle svůj vztah k Česku za něco tak přirozeného, že nevidí potřebu to nějak zvlášť pojmenovávat. Jak se říká člověku, který dýchá vzduch? Nijak, to je přece přirozené, dělají to všichni. Tak proč hledat označení pro člověka, který má rád svou zemi? Ale kdyby to chtěli udělat dnes, zjistili by, že už nemohou.

Slovo, které pro tento účel čeština nabízela, už není k dispozici. Nechali jsme ho odvléct do otroctví. Dnes slouží těm, kdo jím označují nikoliv sepětí s vlastní zemí a kulturou, ale nenávist k jiným. Ti nemají – na rozdíl od těch, kdo pro svou zemi skutečně, i když nenápadně a bez velkých řečí něco dělají – žádné zábrany se za vlastence velkohubě označovat. Naopak, využívají svého nového otroka při každé příležitosti, přikovávají chudáka vlastenectví ke každému svému výronu nenávisti. Vlastenectví dnes musí stloukat makety šibenic pro neoblíbené politiky, posílat teplické školáky do plynu a plánovat koncentráky pro muslimy.

Ti, kdo ho unesli, dobře vědí proč. Neobjevili nic nového pod sluncem. Umíme myslet jen v jazyce – kdo ho zotročí a vnutí slovům význam, který se mu hodí, ten zotročí i naše myšlení a nás samotné. Pokoušely se o to všechny skutečné i fiktivní totality. „Nakonec dosáhneme toho, že ideozločin bude doslova nemožný, protože nebudou prostředky, kterými by se dal vyjádřit. (…) Revoluce bude dovršená, až bude jazyk dokonalý,“ říká fanatický tvůrce oficiálního stranického jazyka newspeaku Syme v Orwellově románu 1984.

V tomtéž díle se podzemní kobky a mučírny skrývají v budově s názvem Ministerstvo lásky. V Česku 2018 kandiduje ve volbách tlupa nenávistných bitkařů s názvem Slušní lidé. Tatáž snaha zotročit slova a nedopustit, aby konala někdejší poctivou práci.

Tohle všechno není nic nového. Nejsem první, kdo si toho všiml, ani jediný, kdo na to upozorňuje.

Je ale zvláštní, že u jednoho slova zatím snaha o jeho zotročení celkem úspěšně uniká pozornosti. Přicházíme o něj a měli bychom ho bránit, protože se jedná o pojem veledůležitý, ne-li úplně nejdůležitější. Je to slovo svoboda.

Pokaždé mě trochu zamrazí, když si uvědomím, jak bez odporu se prosazuje definice používaná těmi, kdo svobodu chápou jako absenci pravidel. V jejich – a bohužel obecně přijímané – logice je každé pravidlo už z definice omezením svobody. Na rovnici méně pravidel (zákonů, regulací apod.) = více svobody bez námitek přistupujeme skoro všichni. I ti, komu nejsou rozumná pravidla proti mysli. Vnímáme je jako sice nutné a žádoucí, ale přece jenom – omezení svobody.

Není to tak, a měli bychom se z pasti tohoto uvažování vymanit.

Svoboda je možnost žít svůj život podle vlastních představ a rozhodnutí, v souladu se svým přesvědčením, v bezpečí před zlovolnými zásahy ze strany někoho jiného. Pokud svobodu vnímáme takto, těžko můžeme pokládat například zákon zakazující a tvrdě trestající vraždu za její omezení. Naopak – toto pravidlo nám umožňuje žít svobodně. A právě tak spousta dalších.

Na to bychom měli myslet, když se odpůrci nejrůznějších zákonů a regulací prohlašují za ochránce svobody. Ano, ten či onen nový zákon ji skutečně může zmenšit, ale neplatí to automaticky. Jiný ji zase může rozšířit. Mezi tím je třeba rozlišovat a nepřistupovat automaticky na flašinetovou odrhovačku o „okrajování“ svobody, kterou nám někteří politici tak rádi pouští.

Mnozí pokládají za známku svobody možnost volně si koupit a nosit prakticky jakoukoliv střelnou zbraň. Ale jsou svobodnější Evropané, kteří mohou dát své děti do kterékoliv školy bez velkých obav, že se stane terčem útoku šíleného vraha, nebo rodiče ve Spojených státech, kteří musejí zkoumat bezpečnostní opatření a bojovat se zástavou srdce pokaždé, když na displeji zahlédnou bleskovou zprávu se slovy „shooting“ a „school“?..

Mysleme na to, až budeme zase poslouchat řeči o „okrajování svobody“ od těch, kdo ji automaticky staví do protikladu k pravidlům, zákonům a regulacím. A nepřistupujme na jejich logiku, která je logická jen zdánlivě. Svoboda je příliš zásadní pojem na to, abychom po vlastenectví, slušnosti a bůhvíčem dalším nechali zotročit i ji.