Stanovisko Českého svazu ochránců přírody k tzv. rekodifikaci stavebního práva

Úvodem:

To, co je nazýváno rekodifikací stavebního práva, je ve skutečnosti rekodifikací celé veřejné správy. Předložené zákony zcela bourají základní pilíře veřejné správy v podobě z roku 2002. Na tomto místě nechceme hodnotit, zda je to dobře či špatně, pouze chceme vyjádřit přesvědčení, že právní normy tohoto rozsahu by měly před přijetím projít důkladnou veřejnou diskusí. Což se v případě „rekodifikace stavebního práva“ nestalo. Naopak, je „tlačena silou“ proti řadě pravidel (věcný záměr ani nebyl projednán v Legislativní radě vlády) a s ignorováním takřka všech zásadních připomínek k věcnému záměru, podanými jak některými ministerstvy, tak obcemi, kraji, Nejvyšším správním soudem … o občanských sdruženích nemluvě.

I nyní je na zpracování takto rozsáhlé novely mnoha různých zákonů od jejich prvního zveřejnění 25. listopadu (navíc chaotického – viz oznámení o zveřejnění, následné oznámení o stornování a po necelé půlhodině oznámení o novém zveřejnění návrhu zákona) na vypracování připomínek pouhých 28 dnů; opět žádná veřejná diskuse, ze strany předkladatele zákona pouze zesměšňování či bagatelizování jakýchkoliv odlišných názorů  v médiích a šíření nepravdivých, zavádějících informací.

S ohledem na uvedené považujeme způsob projednávání těchto právních norem za nelegitimní. Přesto níže shrnujeme alespoň ty nejzásadnější problémy, které v předložených zákonech vnímáme.

Tzv. změnový zákon (https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=KORNBJ6DGTUJ):

Jeden z nejzávažnějších problémů rekodifikace není v návrhu vlastního stavebního zákona, ale v tzv. změnovém zákonu. Zákon nenápadně přesouvá řadu kompetencí z rezortních ministerstev, respektive jimi řízených organizací a úřadů, na státní stavební správu (tzv. integrace agendy dotčených správních orgánů). Změny nejsou na první pohled patrné, neboť jsou ukryty v mnoha různých paragrafech několika zákonů. Mimo jiné se má na státní stavební správu (stavební úřady) přesunout:

  • z orgánů ochrany přírody rozhodování o povolení výjimek ze zákazů týkajících se zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a památných stromů (§ 56 odst. 6 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění návrhu změnového zákona), rozhodování o zásahu do významného krajinného prvku (§ 4 odst. 2 a 5 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění návrhu změnového zákona), rozhodování o souhlasu k záměrům, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz (§ 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění změnového zákona), a zřejmě i rozhodování o povolení výjimek ze zákazů týkajících se přírodních rezervací, přírodních památek, evropsky významných lokalit a ptačích oblastí, pokud se nacházejí mimo území národních parků a chráněných krajinných oblastí (v této věci jsou ustanovení značně nejasná, zmatečná a zavdávají obavy z právní nejistoty; ze znění návrhu se zdá, jako by předpokládal vydávání vyjádření k těmto územím Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, která v nich však nemá žádné kompetence) ve všech případech, kdy je toto řešeno v souvislosti se záměrem povolovaným podle stavebního zákona
  • z orgánů státní správy lesů rozhodování o odnětí pozemků plnění funkcí lesa, je-li důvodem odnětí záměr povolovaný podle stavebního zákona (§ 14 odst. 2 a § 16 odst. 1 zákona o lesích ve znění návrhu změnového zákona)
  • z vodoprávního orgánu rozhodování o souhlasu k záměrům podle stavebního zákona v ochranných pásmech vodních zdrojů včetně vodárenských nádrží ((§ 17 odst. 3 zákona o vodách ve znění návrhu změnového zákona), v některých případech dokonce i rozhodování o samotném stanovení těchto ochranných pásem § 30 odst. 1 zákona o vodách ve znění návrhu změnového zákona)
  • z orgánů památkové péče rozhodování o záměrech povolovaných podle stavebního zákona v ochranných pásmech kulturních památek, národních kulturních památek, památkových rezervací a památkových zón (§ 17a zákona o státní památkové péči ve znění návrhu změnového zákona); jelikož ochranné pásmo je integrální součástí památky, postrádá jakoukoli logiku, aby o ochranném pásmu rozhodoval někdo jiný než o vlastní památce, v takovém případu by vůbec nemělo smysl ochranná pásma vyhlašovat
  • atd.

Jedním z problémů z tohoto plynoucích je rozštěpení odborných agend veřejné správy. Tatáž agenda (např. povolování výjimek z ochrany zvláště chráněných druhů či ochrana lesa) bude částečně řešena po linii úřadů podřízených příslušným rezortním ministerstvům (dosavadních dotčených orgánů státní správy), částečně po linii státní stavební správy. Ztratí se tak jednotné metodické vedení v odborných otázkách, vzniknou fakticky dvě soustavy správních orgánů, řešících v podstatě totožnou agendu, aniž by byly jakkoliv provázány; každá bude podřízena jinému ústřednímu orgánu. Mezi těmito soustavami lze předpokládat nulový vzájemný přenos informací. Tato schizofrenie státní správy tak povede kromě právní nejistoty (rozdílné rozhodování v obdobných záležitostech) k totálnímu destrukci ochrany veřejných zájmů v ochraně přírody a památkové péče. Vzhledem k subjektům, které za přípravou rekodifikace stojí (Hospodářská komora) se nabízí otázka, zda právě toto není úmyslem.

Dále: je jen stěží představitelné, jak budou stavební úřady hájit zájmy životního prostředí, respektive památkové péče. Tam, kde dnes existují závazná stanoviska dotčených orgánů, disponujících odborníky s informacemi a zkušenostmi v celé šíři dané problematiky, bude najednou úředník v zaměstaneckém poměru ke stavebnímu úřadu, tedy podřízený jeho řediteli. Jakákoli nezávislost takového odborníka a jeho možnost prosadit svůj odborný názor na danou věc je v případě odlišného názoru vedení úřadu iluzorní. I pokud pomineme toto riziko, pak z důvodů uvedených v předchozím odstavci nebude reálné, aby pracovník stavebního úřadu zodpovědný dejme tomu za ochranu přírody dokázal objektivně vyhodnotit veškerá rizika záměru, protože mu budou chybět informace o tom, co se děje „mimo stavební řízení“, jaké jsou další možné interakce apod. Konečně, existují skutečně složité případy, kde není jednoduché dojít k závěru, který veřejný zájem převažuje. Neumíme si představit, jak tento „spor“ povede sám se sebou jeden úřad.

Na závěr této části podotýkáme, že MMR zde výrazně zasahuje do kompetence jiných ministerstev a překračuje tak své zákonem dané pravomoci. Dle § 24 zákona č. 2/1969 Sb. ministerstva připravují návrhy zákonů, které patří do jejich působnosti, zatímco v tomto případě zcela zásadní rekodifikaci řady rezortních zákonů (zákon o ochraně přírody a krajiny, vodní zákon, lesní zákon, zákon o památkové péči…) i zásadní rekodifikaci veřejné správy, spadající do kompetence Ministerstva vnitra, předkládá Ministerstvo pro místní rozvoj, a to v mnoha případech dokonce v rozporu s připomínkami, které daná ministerstva v rámci připomínkového řízení věcného záměru předložila!

Stavební zákon (https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=KORNBJ9HX8DA):

I u těch mála institucí, které nemají být integrovány (Hasičský záchranný sbor, orgány státní památkové péče v případech, dotýkajících se nemovitých kulturních památek, národních kulturních památek a památkových zón, částečně Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a správy národních parků…), mají být závazná stanoviska změněna na nezávazná vyjádření. Stavební úřad vůbec nemusí respektovat, co odborný orgán napíše. Může stavbu povolit i přes nesouhlas dotčeného orgánu nebo může ignorovat podmínky dotčeného orgánu, za kterých by byla stavba přijatelná. Co to znamená? Jen dva konkrétní příklady na ukázku: Vzhledem k tomu, že nemovité kulturní památky jsou ze své podstaty (s výjimkou archeologických lokalit) výhradně stavbami a jakýkoli zásah do nich se tedy řeší v rámci stavebního řízení, orgány památkové péče tímto fakticky ztrácejí jakýkoli vliv na předmět, který by měly chránit. A to i v případech dodržování mezinárodních závazků, za které jsou zodpovědné, např. u zásahů do objektů na seznamu světového dědictví UNESCO. Jak může orgán památkové péče ručit za dodržování mezinárodních závazků, když o tom, co se s těmito památkami stane, rozhoduje někdo jiný? V případě nezávaznosti vyjádření Hasičského záchranného sboru pak může jít doslova o život! Přitom neexistuje – je-li nám známo – žádná analýza, která by dokazovala, že jsou to závazná stanoviska, která prodlužují stavební řízení. Například v Polsku je systém závazných stanovisek obdobný našemu, a přesto je Polsko v rychlosti stavebních řízení dlouhodobě na předních místech pomyslného žebříčku.

Zcela nelogickými jsou ustanovení týkající se územního plánování. Zde sice dotčené orgány mají i nadále vydávat závazná stanoviska, avšak pokud dojde k rozporu mezi pořizovatelem územně plánovací dokumentace a dotčeným orgánem (což lze předpokládat v případě negativního stanoviska dotčeného orgánu ve 100 % případů), pak rozpor již nemají v dohadovacím řízení řešit příslušná ministerstva ani Vláda, jak je tomu doposud, ale (po nezávazných „konzultacích“ s příslušnými ministerstvy) Nejvyšší stavební úřad (§ 45, odst. 3 návrhu stavebního zákona). Na základě čeho má rozpor rozhodovat právě stavební úřad? Z čeho plyne jeho nadřazenost nad jinými úřady a odbornými institucemi? Ze stavebního úřadu se tímto stává úřad nadrezortní, a tak se nabízí otázka, zda by nebylo na čase zrušit Vládu a nahradit ji Nejvyšším stavebním úřadem.

Vzhledem k tomu, že takto relativně snadno bude možné vytvořit zastavitelné území klidně i uprostřed zvláště chráněného území včetně národního parku, a že podle novely zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 37 odst. 3, § 43 odst. 3, § 44 odst. 2, § 45b odst. 2, § 45c odst. 3 a § 45e odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění tzv. změnového zákona) by v zastavitelném území ani ve zvláště chráněném území neměl orgán ochrany přírody v podstatě žádné pravomoci, jsme zde svědky průlomu do ochrany těch nejcennějších částí přírody!

Za velice nebezpečné nejen pro veřejné zájmy, ale například i pro vlastníky dotčených pozemků pak považujeme ustanovení o fikci souhlasu (§ 93 odst. 1 věta druhá návrhu stavebního zákonu), respektive o automaticky generovaném stavebním povolení (§ 106 odst. 1 návrhu stavebního zákona). Vezměme si situaci, kdy soused má oprávněné námitky proti stavbě (stavba znamená výrazný zásah do jeho vlastnických práv, například nebezpečí zničení jediného zdroje vody), ale tyto námitky nejsou uplatněny, protože stavební úřad nestihl stavební povolení zamítnout, respektive vydat s takovými podmínkami, které sousedovo vlastnické právo chrání, v zákonem stanoveném termínu. Nebo kdy stavba nesplňuje základním bezpečnostním požadavky, ohrožuje své okolí rizikem zborcení či rizikem požáru, ale pro promeškání zákonných lhůt získá stavební povolení… A je celkem lhostejno, zda k promeškání lhůty došlo pouhým neplněním povinností ze strany nějakého úředníka (často prezentované tvrzení, že ustanovení má být trestem pro nepořádné úředníky je zcela absurdní – toto ustanovení samo o sobě postihne všechny kolem, jen ne příslušného úředníka; případný odraz do pracovněprávních vztahů při nedodržení zákonem stanovených lhůt je možný i bez fikce souhlasu, respektive automaticky generovaného povolení), záměrně z důvodu korupce (ustanovení je otevřenou bránou pro korupci; pro úředníka je rozhodně jednodušší „zapomenout“ než vydat neobhajitelné rozhodnutí) či z objektivních důvodů (na úrovni vyjádření nelze třicetidenní lhůtu prodloužit, třebaže může jít o komplikovaný problém, který při nejlepší vůli během měsíce nelze zodpovědně posoudit).

Závěrem:

Problémy v předložených zákonech považuje Český svaz ochránců přírody za natolik závažné, že požaduje normy vrátit Ministerstvu pro místní rozvoj k přepracování. Neumíme si představit, že by tyto problémy bylo možné odstranit až pozměňovacími návrhy v rámci projednávání v Poslanecké sněmovně. To by způsobilo naprostý chaos, nikoli zjednodušení legislativy, kterým se autoři rekodifikace neustále zaklínají.

Český svaz ochránců přírody
19.12.2019

Související – co dělat?

Asi nemá význam obracet se s připomínkami přímo na Ministerstvo pro místní rozvoj coby předkladatele zákona; je téměř jisté, že je bude coby „neoficiální“ ignorovat. Připomínky by bylo asi nejlepší adresovat Vládě jako celku, případně hromadně všem ministrům, neb oni budou o dalším osudu zákona rozhodovat. Možná by stálo za pokus podpořit nějak ministry, jejichž rezorty jsou novelou nejvíce postiženy (životní prostředí, kultura, vnitro…), aby se nebáli veřejně se proti novele, například při nadcházejícím hlasování Vlády, postavit. Nemá smysl obracet se v danou chvíli na Parlament (tam projednávání ještě zdaleka není), maximálně na vybrané politiky – zejména z vládní koalice – kteří by mohli proti zákonu u svých vládních kolegů lobbovat.

Zdroj: ČSOP
Náhledový obrázek: ilustrační

Související příspěvky