Ne všechno funguje ... Víme o tom a pracujeme na nápravě. Děkujeme za pochopení.

Snažit se pochopit mladší generaci neznamená přečíst si Echo24 a utvrdit se v názoru „bílého, heterosexuálního muže, co jí maso“

Na sociálních sítích v posledních dnech v určitých skupinách zarezonoval text novináře magazínu Reportér Tomáše Poláčka o českých mužích jeho věku, jejichž manifest složil písničkář Xavier Baumaxa. Pokud se někdo veřejně dozná, že mu promlouvá do duše píseň, kde se mimo jiné zpívá „já že nenechám šikanovat od buzen?“, přiznám se bez nucení, že mám silné nutkání podívat se tomu na kobylku…

„Bylo správné být radikální před třiceti lety, a je to správné i dnes,“ napsali předloni Jakub Patočka a Jan Beránek k třicetiletému výročí založení Hnutí Duha.

Dnešní proměna se týká uznání práva na individuální sebeurčení… Co je na této proměně veřejné morálky nové, je určitá překotnost, s jakou se na ni musí adaptovat i ti, kterých se bezprostředně netýká, nebo jim její ohnisko přijde vzdálené. Ta překotnost je zapříčiněná právě způsobem, jakým se každé takové hnutí dokáže formovat, vyjadřovat a prezentovat bezprostředně kdekoli na světě.

Algoritmy nesou velký díl viny i na tom, kterak každého obklopí jeho vlastními názorovými souputníky a utvrdí ho ve správnosti vlastního postoje, stejně jako v tom, že ostatní jsou úplní magoři. Ano, jenže úkolem komentátora není nad tím mávnout svou rukou s prstenem mudrců a vystavět kolem sebe auru úplně nové, jednočlenné bubliny moudrého dospěláka, který nemá žádný názor, pročež je ještě chytřejší než všichni, kdo si myslí, bůhvíjak jak nejsou chytří.

Poláček se svým postojem prý řadí „někam mezi“. Dovolím si přátelsky oponovat: řadí se s ním mezi konzervativní český mainstream..

Pokud probíhá ve společnosti radikální spor, začne tu nejvíc bobtnat skupina, která navrhuje odstup, klid, selský rozum a zlatou střední cestu.

Pokud se ale bavíme o dialogu, který má přerámovat například celospolečenské chápání genderu a vyvolat úpravy legislativy, je Poláčkova pozice „sednu si do ušáku a napíšu komentář, než se to přežene“ sama projevem iluze o vlastní roli v sociálním poli: spor se totiž nevede mezi dvěma skupinami podobného charakteru, neboť aspirací jedné z nich je proměnit celou společnost v emancipačním duchu, zatímco aspirací skupiny druhé je tomu zamezit. Psát podobné komentáře neznamená zůstat stranou, nýbrž zůstat uprostřed mezi lidmi, kteří říkají, že se jim děje násilí, a lidmi, kteří je z mocenské pozice a s moudrým úsměvem nabádají, ať se uklidní, protože tak to přece bylo vždycky…

Místodržitelé klíčových společenských pozic aktivistům místo upřímné reflexe jejich požadavků vzkazují… pro změnu něco o sobě: že oproti nim již ráčili „dospět“. To se zřejmě projevuje tím, že hodlají poslouchat především sami sebe a navzájem se ubezpečovat o osvícenosti takového postoje…

Za prvé, takto naříkají příslušníci mainstreamu okupující média středního proudu a hlavní vysílací časy. Nazval jsem to „dialektikou efektivní ufňukanosti“: čím víc pláčete, že přicházíte o svobodu projevu, tím víc prostoru propůjčují vašemu pláči média.

Za druhé, máte-li názory, které doba překonala a v otevřené diskusi rozpoznala jako represivní, pak není nic nemístného, jste-li s nimi vykázáni mimo veřejný prostor. Dělo se to třeba obchodníkům po zrušení otroctví…

Celý silvestrovský komentář Petra Bittnera
Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso
najdete v Deníku Referendum, 31. 12. 2021 ZDE.

Související příspěvky