Řečeno s Holanem: Být není lehké, lehká jsou jen ho*na

„Nejen naše společnost, ale demokratické společnosti celého světa zdají se být rozhádané uvnitř, zhruba půl na půl. Lze to vidět ve volbách, jak stále dopadají dramaticky − každé volby jsou drama, u kterého se neví, jak dopadne… Počet mezinárodních konfliktů klesá, zato vnitrostátní konflikty narůstají. Národy jsou totiž rozeštvané spíše proti sobě uvnitř než vůči jinému národu. Koneckonců ani národovectví dnes nespočívá ve štvavé kampani proti jinému národu, ale proti těm lidem ve vlastním národu, kteří nejsou dost národovečtí. Proč jsme tak rozhádaní?

Z jednoho pohledu v tom můžeme hledat obecnou vlastnost demokracie. Demokracie bude debatovat tak dlouho, dokud nenalezne něco, na čem se neshodne…
Demokracie též nemá mnohá tabu, která totalitnější režimy mají. Už jen z titulu, že se o věcech rozhoduje společně, se sama o sobě mnohá tabu nabořují… Otázkou tedy bývá, zda o těchto věcech hovořit − a riskovat spor, který může přerůst v konflikt („tak jestli si tohle myslíš, tak jsi hloupý“) −, nebo zda téma raději obejít a nemluvit o něm. A v diktaturách se nemluví o hodně věcech, v demokracii naopak. Proto ta „žvanírna“…

V totalitě lze totalitní vůdce milovat mnohem snadněji než v demokracii − chybí zde onen kritický osten a kritický odstup. Je skutečně možné, že lid plane ke svému totalitními despotovi větší láskou než demokracie ke svým svobodně zvoleným lídrům.

Každý demokratický kandidát prochází negativní kampaní − jak ze své vlastní strany („než mě zvolíte, chci, abyste věděli, že…“), tak ze strany opozice. Ani ten nejsvětější člověk není dost svatý na to, aby byl adorován…i kdyby našimi politiky bylo dvanáct apoštolů, kteří by zároveň byli nobelisty − přesto bychom na nich něco našli. Ten se směje moc, ten se směje málo. Zkrátka není nám dopřán luxus příliš milovat své demokratické vůdce. A to je vlastně dobře. Milováni mají být umělci, herci a sportovci. Politik je tu zejména od toho, aby rozhodoval tato kontroverzní témata, a čas od času byl dokonce administrátorem bolesti.

A tak možná nikdy nebude demokracie idylkou. Pokud se společnost na něčem shodne − a těchto věcí je pohříchu naprosto převážná většina a část z nich je kodifikována v zákoně −, bude hned další den hledat nějaké kontroverzní téma, které ji rozdělí. Jak to u dobrých přátel, kteří se nebojí jít do hloubky, bývá.

Celý článek Tomáše Sedláčka v HN 12.7.2019 ZDE.
Odkaz pro sdílení: https://archiv.ihned.cz/c7-66606950-mcrn6-7fc46efdd2a9175
Náhledový obrázek: ilustrační


Související:

„Petici Několik vět od června 1989 až do konce komunistického režimu podepsalo asi 40 tisíc lidí. Petice požadovala, aby byli propuštěni političtí vězni a přestala být omezována svoboda shromažďování. Výzva zároveň obviňovala vládnoucí režim z toho, že omezuje a kriminalizuje všeliké nezávislé iniciativy, jako byl například Spolek přátel USA, nezávislá mírová hnutí, Klub Johna Lennona, ekologická sdružení, Hnutí za občanskou svobodu, Chartu 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a řadu dalších. Vyzývala komunistický režim ke zrušení cenzury, zasazovala se o požadavky věřících a chtěla od vlády, aby vedla rozhovory nad stavem životního prostředí a diskutovala o padesátých letech nebo o událostech roku 1968…

Bylo 40 tisíc podpisů mnoho, nebo málo? Dnešní ohrožení demokracie za vlády Andreje Babiše a Miloše Zemana s její zatím neúčinnou společenskou obranou nás svádí zpátky k myšlence celé petice Několik vět a vůbec k situaci před třiceti lety. Přes ohromné demonstrace v listopadu 1989, které byly dané touhou po změně, ale také do jisté míry psychologií davu, hluboko v naší společnosti tkví následná lhostejnost, nedostatek sebevědomí a také strach.

Schází totiž to důležité, stálá a důsledná snaha o změnu poměrů v této zemi.

…Ukazuje se, že ono vzepětí před třiceti lety nemělo zřejmě žádný hlubší obsah, nevedlo ke změně našeho uvažování. Jako bychom nesli na zádech batohy nedůvěry, minulých křivd a svých vlastních selhání. Tušíme, že Andrej Babiš je zloděj a lhář, ale alespoň občas něco přisype k důchodům, jízdenkám na vlak či autobus a na sociální služby…

Tajemství svobody tkví v ochotě k oběti, jak řekla evangelická filozofka Božena Komárková. Dnes už nechceme obětovat nic na úkor svého konzumního pohodlného života. Existencionální otázky nás míjejí.

..znova a znova musíme osvědčovat svou občanskou odpovědnost, aby když se naše děti zeptají, co jsme dělali, když bylo hůře, jsme jim odpověděli: Dělali jsme, co jsme mohli.

Bytí je více než existence, podle Platona přeměňuje údiv nad tou či onou věcí v poznání, že něco vůbec jest. Řečeno s Holanem: Být není lehké, lehká jsou jen hovna.“

Celý článek: Velké čtení HN – Jan Ruml „Češi tuší, že Babiš je lhář, ale alespoň někdy něco přisype. Lidé 30 let od Několika vět nechtějí obětovat své pohodlí“, 28.6.2019, ZDE.

Související příspěvky