… Na Vánoce si často vzpomínám na působivou metaforu z okruhu židovské mystiky, kabaly: Bůh stvořil svět, ale stáhl se z něho, aby dal prostor lidské svobodě. Přesto však – podobně jako prázdný sud, v němž bylo kdysi dávno uloženo víno, voní po vínu – „svět voní po Bohu“.
Párkrát jsem tím začal štedrovečerní kázání – zdá se mi, že i kdyby česká společnost byla duchovně zcela vyprázdněná a ze silného, jiskřivého vína víry by už nezbývala ani kapka, přece alespoň o Vánocích lidé ucítí „vůni posvátného“ a jdou za ní. A i když jejich znalosti křesťanství jsou často nulové a jejich představy o náboženství otřesné (tato společnost totiž spíš než „ateistická“ je do značné míry prostě nábožensky nevzdělaná), rozhodně jim nepřibouchnu dveře před nosem. Za tou nálepkou „bez vyznání“ se totiž může skrývat velmi široká škála překvapivě různých postojů…
Z rozhovoru Jakuba Hučína s Mons. Tomášem Halíkem pro časopis Psychologie dnes, v prosinci 2003.
… na mém stole leží stále jedna půvabná knížka „Děti píší Bohu“ – autentická sbírka psaníček, která děti napsaly na nebeskou adresu. A v ní mám založen tento stručný dopis: „Pane Bože! Dělám, co můžu. Franta.“ To je i moje kredo.
Celý rozhovor ZDE.
Náhledový obrázek: ilustrační
