„Kandidát do Senátu Aleš Gerloch navrhl, aby se do ústavy dostala formulace, že „Česká republika je vlastí českého národa“ a že „čeština je státní jazyk“. Tváří se přitom, jako by řešil zásadní problém. Ale copak nám češtinu někdo bere? Stávají se Češi menšinou ve vlastní zemi? Houby. Jsme národnostně nejhomogennější stát v Evropě. A asi i na světě. Řešit ohrožení českého národa a češtiny je podobné, jako kdyby se někdo v Gabonu začal zabývat otázkou obrany před invazí ledních medvědů.
Je to hezká ukázka toho, jak to dnes v české politice funguje. Skutečné problémy se nechávají stranou, neb je s nimi moc práce. Místo toho se vytvoří strašák, konstatuje se nějaké „smrtelné ohrožení“, vybudí se emoce a pak se s velkou slávou buduje obrana proti neexistující hrozbě. Kdo postaví větší zeď, vyhrává. Téma musí být jednoduché, cílící na první signální soustavu. Takže samozřejmě uprchlíci, ohrožení češtiny a tak dále. Hle, jaké hrozby a úklady nám Čechům nepřátelský svět strojí, braňme se!
Zdá se, že se začíná rozjíždět něco jako národní obrození verze 2.0. Oproti prvnímu modelu je rozdíl v tom, že tentokrát neexistuje žádný věcný problém − Čechům reálně vůbec nic nehrozí, takže se potírají neexistující strašidla. Ale to nic nemění na tom, že je, podobně jako v nacionálním 19. století, každá rána dovolená. Když dnes někdo aktuální národničení zpochybní, schytá to podobně jako T. G. Masaryk, když se odvážil na konci 19. století říct, že rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, tyto „klenoty národního písemnictví a důkazy velikosti českého národa“, jsou ve skutečnosti padělky. Řeknete-li například, že souhlasíte s tím, aby se na školách vyučovala mediální výchova a děti uměly odhalovat fake news, tyto novodobé verze padělaných rukopisů, označí vás novoobrozenec Václav Klaus mladší za vymývače mozků. V mozku má přece sídlit jen to „správné“, tedy „nic-než-národ“, to dá rozum! Kdo nejde s námi, jde proti nám! A kdo jde proti nám, je protinárodní element, patrně placený kdovíodkud. A tak dále.
…
To vše je rámováno nejvyšší politikou, která agresivní obrozenecké mentalitě nejen vychází vstříc, ale přímo ji provokuje. Například programové prohlášení vlády za hlavní cíl označuje „boj za zájmy českých občanů v EU“, jako bychom snad měli v EU nějaké nepřátele, kteří nám věrolomně strojí úklady. Do vytváření pocitu ohrožení národa spadá celá řada zdánlivě nesouvisejících záležitostí. Generovaná hrůza z muslimských nikábů, ve kterých v Česku nikdo nechodí, nebo třeba nedávná snaha exministra Chovance nacpat do ústavy právo na střelnou zbraň. Češi jsou přece ohroženi, Češi se musí bránit, Češi se mají ozbrojovat! Hrrr na ně!
V takovém obrozeneckém rauši pak těžko identifikovat zásadní problémy země (mizerné školství, nedostatečná infrastruktura, omezená konkurenceschopnost, varovné stárnutí populace…), natož je řešit. A také těžko hledat racionální pozici v Evropě. Na všechno se jen říká paranoidně „ne“, čímž se dobrovolně vyčleňujeme z debaty o budoucnosti.
Příznačné je, že největší novodobí „obrozenci“ jsou současně příznivci putinovského Ruska. Slavjanofilství 19. století ožívá a vyhání z debaty jakoukoli racionalitu. Když si poslechnete rozhovor s druhdy příčetným exministrem zdravotnictví a šéfem bohnické psychiatrické léčebny Ivanem Davidem, který nyní coby kandidát SPD říká, že Rusko zabralo Krym správně a že to není Rusko, které ohrožuje Západ, ale že to je naopak, rychle zjistíte, o čem je řeč. Upomíná to na starý vtip, že po určité době je mezi psychiatrem a pacientem jediný rozdíl, a to bílý plášť. Ale zas taková legrace to není. Prastaré obrozenecké snění o náruči velkého slovanského bratra na Východě opět žije. A zdá se, že se z ní zase leckterý obrozenec bude muset probudit, podobně jako se z ní probral Karel Havlíček Borovský, který po přímé zkušenosti konstatoval, že se mýlil, protože „Rusije je despocie“. Snad budou stačit individuální prozření a celá naše země si nebude muset dát přičiněním novodobých obrozenců geopolitické repete.
…
Takže co se na coververzi národního obrození, která není ničím jiným než pitvornou a nebezpečnou karikaturou, raději vykašlat a věnovat se skutečným problémům, které před Českem stojí?“
Petr Honzejk „Česko zažívá karikaturu národního obrození“ 10.8.2018, Názory HN ZDE.
