Přátelé cykloturistiky a přírody!
Na přelomu listopadu a prosince jsem absolvoval poznávací zájezd po Austrálii a Novém Zélandu. Nebylo to na kole, jak bych si přál, ale letadlem a minibusem, jak to na dálkových poznávačkách chodí. Nicméně jako skalní cyklista jsem se v obou zemích zajímal, jak to s cyklistikou a cyklostezkami u „protinožců“ vypadá. Zhotovil jsem „cyklofotoreportáž“ z obou zemí a shrnul dojmy z toho, co jsem mohl během několika dní postřehnout v každé z těchto zemí. Cyklistika ve městech podle mě globálně ustupuje autoprovozu. Jezdit po městě na kole, pokud se tím člověk zrovna neživí jako kurýr, je o ústa i o jiné orgány. Až na výjimky všude na světě. Cyklistů jsem v navštívených městech v provozu viděl jen minimum. A polovina z tohoto minima byli „cyklokurýři“ s pogumovaným batohem na zádech a s vysílačkou u ucha. Lidi jedoucí „jen tak“ na kole spatřené ve městech obou zemí by bylo možno spočítat na prstech dvou rukou. Jak to vypadá s ježděním volnou krajinou, k tomu se vyjádřit nemohu. Vzdálenosti mezi obydlenými místy jsou na naše poměry ohromné. Převážně činí desítky kilometrů. Po jinak výborných silnicích, které je spojují, jezdí sice aut jen málo, ale za to jedou „jako blázni“, takže vlastně jako u nás. Za zhruba tisíc kilometrů naježděných mikrobusem jsem tam jen jednou jedinkrát na silnici v otevřené krajině spatřil cyklisty jedoucí natěžko „někam daleko“. Místo spatření bylo nejméně 20 km od nejbližší civilizace v obou směrech. V duchu jsem si řekl, tak tohle bych nechtěl. Kola se ovšem ve městech půjčit dala. Ceny kolísaly od šestnácti do několika desítek dolarů za den podle typu kola a vypůjčených doplňků. (Australský či NZ-dolar stojí něco mezi 16 a 17 korunami.)
V Sydney byla na každém kroku k vidění odstavená kola městského bikesharingu, který nyní známe i v tuzemsku. Ale jet na nich jsem během několikadenního pobytu v tomto velkoměstě viděl nejvýš pět lidí. Ostatně hustota autoprovozu byla v Sydney přímo morbidní. Osobně bych tam na kole do ulic nikdy nevyjel. V menším australském městě Cairns to bylo o poznání lepší a na kolo jsem se tam odvážil. Tam pro mě byl hororem levostranný provoz, který jsem na kole zvládal mnohem hůř než kdysi ve Skotsku v autě.
Zde ještě pár slov o „necyklistických“ dojmech. Předně – v obou zemích je na naše poměry velmi draho. Ceny za základní potraviny v městských supermarketech tam dosahují v přepočtu násobků našich cen. Ceny v „sámoškách“ v turistických centrech jsou ještě nad těmi ve městech. Hrůza. Jinak obě země jsou pevně v rukou Asiatů, převážně Číňanů. Asiaté tvoří zhruba čtvrtinu všech lidí, které člověk na ulicích potká. Turisté z rudé Číny se navíc poznají nejen podle bloncajících fotoaparátů a kňučivé řeči, nýbrž i podle toho, že se chovají velmi neomaleně a dryáčnicky. Všude se tlačí a nedávají přednost apod. A tak se chovají i turistické čínské „vetché stařenky nad hrobem“. Je to v nich. Klokany a koaly jsme viděli jen v zoo. A to jsme měli štěstí. Kiwi byl taky jen v zoo. Byl tam za tmavým sklem a tak jsem na něj jsem nešel.
Smutný je pohled na aboriginies, na původní obyvatele Austrálie. Tito kdysi výteční lovci dnes vegetují na sociálních dávkách a na alkoholu, který si za dávky kupují. Posedávají po lavičkách v parku a kouří, případně pijí. Nemohou za to. „Bílá kultura“ v tomto případě tuto kulturu prakticky zničila. Zvláštním zážitkem pak pro mě byly vánoční písně a vánoční stromy na pozadí dlouhého dne, zelených palem a tropického hicu. Holt u protinožců je leccos postavené na hlavu.
Takže asi tak.
Rudolf
Rudolf Zemek
cyklovyletypraha@seznam.cz
mobil: 720 174 092
Fotky jsou na:
http://50plus.rajce.idnes.cz/O_bicyklech_a_cyklostezkach_Noveho_Zelandu_2017/
a na
http://50plus.rajce.idnes.cz/O_bicyklech_a_cyklostezkach_Australie_2017/
Informace, zajímavosti a tipy pro své výlety na kole najdete
v Otevřených novinách v rubrice CYKLOVÝLETY