Proč si vlastně nevolíme místo těch blábolících politiků, co jen exhibují na sítích, nějaké opravdové intelektuály, vzdělané myslitele, nevěřím, že tu žádní nežijí…
Žijí.
Ale nekandidují.
To je ten problém.
Volby nás čekají za několik měsíců a jakkoli se o každých říká, že jsou důležité, tyhle zřejmě opravdu takové budou. Poslední průzkumy opakují, že s přehledem zvítězí Babišovo ANO, Fialova ODS s lidovci a topkou jako přívěsky skončí druhá. Nebo třetí za stále posilujícími Starosty. A nad pět procent se možná probojují ještě Piráti, okamurovci, Motoristé, komunisté… Půjde jen o to, kdo si dopočítá nějakou většinovou koalici. Jestli to vyjde na nějakou antibabišovskou nebo naopak na nějakou populisticko-protizápadně-
Je to stále nejisté. Jisté je, že oba tábory budou opět obsazeny podobnými typy politiků, kteří se soustřeďují spíše na krátkodobé cíle, neprosazují žádné velké vize a nemají odvahu měnit věci výrazněji než doposud.
Znovu na kandidátkách uvidíme zasloužilé funkcionáře, kteří mají nanejvýš charisma, aby úspěšně okouzlili povrchnější voliče, ale jinak vynikají především stranickou loajalitou a uměním politiky řídící se heslem „Slibem nezarmoutíš“.Čest výjimkám.
Jsou i jiní politici, samozřejmě.
Těm tato skepse nepatří.
Ale jsou ve stínu, v naprosté menšině.
Ptáme se tak každé volby a dokazujeme si tím, že svůj hněv vlastně směrujeme na nesprávné cíle. Respektive, je v pořádku zlobit se na neschopné politické správce státu, ale měli bychom být nespokojeni obecně s elitami, které tu v Česku jistě někde máme.
Určitě tu žijí vzdělaní intelektuálové, kteří by uměli inspirovat své politické strany a vést jejich zákonodárce či úředníky k tomu, aby Česko vylepšovali. Nejdřív musí ale kandidovat. Musí se zapojit do struktur, které obvykle kandidáty na poslance plodí. K tomu je třeba je vyzývat a provokovat. Což musíme dělat my. Takže prosím…
Z úvodníku Jana Kubity v newsletteru Týden v Názorech HN, 10. 2. 2025
Náhledový obrázek: ilustrační (pixabay)
Související:
… ve zpětném zrcátku bývá cesta do pekel často dlážděná později nesnesitelně malými a snadno přehlíženými ústrky a diskriminací zranitelných skupin obyvatel. Když se s nimi systém v tichosti a po svém „vypořádá”, přistoupí často ve jménu práva a pořádku či jakési imaginární čistoty k ústrkům, diskriminaci třeba těch méně zranitelných. Ve jménu jakéhosi jediného nového správného názoru a společenského řádu. Nejlépe takového, který zařizuje věčný blahobyt. A likviduje ty, kteří mu tu pro svou barvu pleti, jindy pro své náboženství nebo odlišný jazyk nebo prostě jen pro nesouhlas s novým řádem samým stojí v cestě.
Celé zamyšlení Ivana Kytky najdete v Revue Přítomnost 3. 2. 2025:
Svět jako věčné zúčtování
Související:
Celý text najdete na HlídacíPes.org, 12. 2. 2025:
Jan Urban: Trumpova diktatura vyvolených je naivní, ale i nebezpečná
Předchozí k tématu v ON:
Oslněni trumpem. Hanba všem, kdo se lísají k modle konzumu, rozvratu, lží a urážek
