„K ZAMYŠLENÍ: JAK BYDLET VE STÁŘÍ A NEBÝT OSAMĚLÝ?
Mám dlouholeté přátele v Anglii, kteří se rozhodli ve věku plném aktivity a zdraví, mezi 60. -70. rokem, pro změnu bydlení. Důvodem je, že současný dům je pro ně nejen moc velký, ale také plný schodů, tudíž z hlediska stárnutí neperspektivní. Usoudili, že je čas opustit dům, kde prožili nejdelší část svého života, dům mající patinu jejich mládí i stárnutí a rodinné pospolitosti. Prodávají dům, hledají nový byt: stojí je to hodně námahy a úsilí. Po výběru bytu začnou plánovat stěhování a zjišťují: máme moc věcí, je třeba mnoho věcí přebrat a najít jim místo, ať v charitativním obchodě nebo prodat v rámci místního internetového bazaru. Systematicky vše redukují. Stále musí rozhodovat a plánovat. Je to několik měsíců plných stresových situací.
Když mi svoje rozhodnutí sdělovali, říkala jsem si pro sebe, proč už teď, není ještě brzy? Při pohledu na celou peripetii změny, je mi jasné, že přišlo v pravou chvíli. Mohl by člověk se sníženou soběstačností takto důstojně projít procesem takové životní změny za plné svobody a aktivního přístupu? Nemohl. Už vůbec ne bez pomoci a často pod velkým časovým i zdravotním tlakem omezujícím pocit volby.
Osamělost je jedním z největších problémů současných seniorů, zejména těch se sníženou pohyblivostí. Není divu. Celorepublikové statistiky nejsou k dispozici, ale údaje z některých měst a zkušenosti pečujících formálních i rodinných napovídají, že seniorů uvězněných ve vlastních bariérových příbytcích je mnoho.
Ano, Češi jsou velmi konzervativní, neradi se stěhují. Také neradi přemýšlejí o své budoucnosti. Jsou překvapení, že se v dobrém zdravotním stavu dožívají věků, kterých si jejich předci užívali jen výjimečně. Zákon o sociálním bydlení otázku bezbariérového bydlení pro seniory se sníženou soběstačností plošně nevyřeší. První na řadě je vlastní odpovědnost za své bytí a vědomí možného rozhodnutí o změně. Na druhé straně je existující nabídka bezbariérových (malometrážních) bytů, aby bylo z čeho vybírat. Dle výzkumu IDS z loňského roku lze tvrdit, že zájem o individuální bezbariérové bydlení s možností podpory je v ohnisku zájmu. Pokud půjde o bydlení komunitního typu, je prevence pocitu osamělosti přímo programově zakódována v rámci bydlení. Jen si přát, aby nejen díky dotačním programům Ministerstva pro místní rozvoj ČR, ale třeba i krajů, vznikaly takové možnosti v každé větší obci.
převzato z newsletteru Institutu důstojného stárnutí
