„Bezpečnostní informační služba ve své výroční zprávě opět píše, že Rusko Vladimira Putina vede proti naší zemi hybridní kampaň. Nepíše tam ale už to, co je stále zjevnější: V tomto konfliktu prohráváme na celé čáře. Ukázaly to bohužel i sněmovní volby. Ne že by byly přímo ovlivněny, ale posunuly nás zase o kousek dál směrem, který Kremlu vyhovuje.
V těchto volbách čeští voliči poslali do sněmovny ve větší míře formace, které více či méně otevřeně hájí ruské zájmy. Nejde už jen o komunisty, kteří dlouhodobě požadují vystoupení Česka z NATO. Ale i SPD Tomia Okamury. Seznam poslanců této formace je přehlídkou fanoušků nejrůznějších proputinovských spolků hájících například okupaci Krymu. Tím nemá být řečeno, že jde o ruské agenty. Ale může na ně docela sedět to, co píše BIS: „Někteří čeští občané vědomě či nevědomě participovali na zpravodajské agresi cizí moci proti integritě třetího státu. V souvislosti s těmito aktivitami bylo velmi zajímavé sledovat, jak se pod ruskou taktovkou ‚bratří‘ entity z extrémní či ortodoxní pravice a levice.“
…Prezident Miloš Zeman se dal slyšet, že by neměl vůbec nic proti tomu, kdyby otevřeně proruské partaje − SPD Tomia Okamury a KSČM – zasedly ve vládě. Není těžké si představit, jaký azimut by asi zahraniční politika takové vlády mohla nabrat. Zvláště když pravděpodobný budoucí premiér Andrej Babiš také nepatří zrovna mezi principiální odpůrce Putinovy politiky…
Postupně se celá česká veřejná debata proměnila přesně tak, jak to vyhovuje ruským zájmům. To, co jsme považovali za nezrušitelné jistoty, tedy příslušnost k Západu (EU, NATO), je zpochybněno. Česká veřejnost je k evropské integraci nejnepřátelštější ze všech středoevropských zemí. Zcela vážně se diskutuje možnost referenda o vystoupení z unie. Radikálně protievropské proudy najdeme i v demokratických stranách.
…Kremelským stratégům nesporně není proti mysli ani to, že si v Česku sami dobrovolně zpochybňujeme principy liberální demokracie. Ústavní kreativita vedoucí k potenciálnímu odstraňování brzd a pojistek systému, útoky na nezávislá média veřejné služby, příklon k autoritářskému řízení státu, to jsou střípky přicházející z různých zdrojů, leč skládají se v jedno velké znejistění, kam vlastně patříme. Vedou k latentním úvahám, zda „by se to všechno nemělo zkusit nějak jinak než dosud“…
Metody vedení hybridního konfliktu jsou mnohem jemnější − tu postrčit, tam znejistit, tu podpořit legitimní obavu, tam zveličit hrozbu… a funguje to…“
Celý článek Petra Honzejka „Jak prohráváme hybridní válku“ v HN, 26.10.2017 ZDE.
