„…už zase zkoušejí tu starou fintu a snaží se nám vsugerovat, že nic v politice a veřejném životě nemá cenu…“

Jan Burian: O ZÁKAZU PADÁNÍ aneb SVÁTKY SE BLÍŽÍ

Vstoupil jsem do břevnovské pekárny, udělal krok, zakopl o schůdek a začal vrávorat směrem k pultu, za kterým stála mladá prodavačka a vyděšeně sledovala, jestli to vyberu. Také jsem se lekl, protože pan doktor mi zakázal padat, jenže teď se zdálo, že ten zákaz poruším a ještě si možná rozbiju nos. Nakonec jsem to ale vyrovnal, a když jsem si přehrál v hlavě krátký záznam svého vstupu do obchodu, musel jsem se zasmát. „To je tady každou chvíli,“ řekla slečna za pultem, „ale moc velká legrace to teda není, většinou zakopávají babičky. Ten schod tady hned u dveří, to musel vymyslet nějakej chlap,“ dodala. Když jsem pak o její poznámce přemýšlel v autě, musel jsem uznat, že asi měla pravdu – žádná ženská by takovou překážku v obchodě mít nechtěla. Žádný normálně cítící chlap ovšem taky ne…

Byla sobota devět ráno, jel jsem kolem Pražského hradu a míjel obrovskou frontu lidí před vchodem se zvýšenou ostrahou. Po značnou část svého života jsem poblíž prezidentského sídla bydlel a zažil tam sedm hlav státu, ale tohle jsem tedy ještě neviděl… To musel vymyslet nějakej chlap…

Jak jsem tak zíral na ty stovky lidí, blesklo mi hlavou, že se zase blíží dva vyznamné státní svátky – 28. říjen a 17. listopad. A že občan, který by se na ně měl těšit, aby se spíš bál. Čím nás zase ta bezpečnostní službou neprověřená společnost nastěhovaná na Hrad překvapí? S kým se hradní osádka pohádá, koho urazí, komu, kdo si to opravdu nezaslouží, dá řád, koho pozve na oslavu a koho ne… zkrátka jak se nám zase bude snažit ty svátky otrávit. Co se to za tu krátkou dobu od poslední volby prezidenta stalo?

Z hlubin paměti na mě vybafla stará vzpomínka: když se část obyvatel chystala v říjnu roku 1988 na demonstraci proti dohasínajícímu režimu, začal nás v rozhlase laskavý a sametový hlas nabádat, že o víkendu bude krásné počasí, tudíž bychom si měli všichni někam vyrazit a hlavně nezapomenout zazimovat chaty a chalupy. My jsme chatu neměli, a tak jsme šli raději na demonstraci, ovšem ten způsob vábení na cestu z města mi už v hlavě uvízl navždycky. Teď už chalupu mám a tam je, jak říká moje žena, pořád nějaká práce. A tak si říkám, jestli bychom tentokrát neměli vypnout televizi a internet a odjet z Prahy, pozorovat barvy listí na stromech, štípat dříví na zimu nebo si jen tak číst… Proč si máme kazit náladu? Proč vlastně nevypadnout z města?

Jednoduše proto, že na nás už zase zkoušejí tu starou fintu a snaží se nám vsugerovat, že nic v politice a veřejném životě nemá cenu. Že to je všechno v podstatě svinstvo a slušný člověk by se tím vůbec neměl zabývat, měl by si sebrat svých pět švestek, nakoupit a udělat si pěkný víkend. A vyklidit tak prostor pro ně, kteří do toho klidně půjdou za nás… Je to velmi podobná výzva té z roku 1988, jen už není tak sametová.

Myslím, že ji nevyslyším ani tentokrát. Prostě mi to nepůjde, pan doktor mi zakázal padat. A i když tu třeba ztrácím rovnováhu z toho, že nás čekají státní svátky, nakonec si říkám: Kdepak, nikam nezmizíme, tohle budou naše svátky, je čas oslavit je po svém a třeba i v ulicích. I kdyby se ty oslavy měly zase změnit v demonstrace.

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)

převzato z Facebooku Jana Buriana ze dne 23.10.2016

náhledový obrázek: 20.výročí 17.listopadu 1989_BBC

Související příspěvky