Každý sám si bude psát kádrový posudek. A jak si ho napíše, tak ho budeme číst… ohlédnutí za srpnem 1969

O srpnu 1968 se v komunistických školách nesmělo mluvit jinak než jako o bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy, která přišla zachránit socialismus před kontrarevolucí… Z připomínky prvního roku vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu roku 1969 se stalo celonárodní i osobní trauma. Byl to šok z toho, čeho všeho jsme schopni, jaké násilí pro udržení komunistické moci pod sovětským dohledem na sobě dokážeme vykonat…

Pražské jaro definitivně skončilo už 17. dubna 1969, kdy byl z vedení KSČ odstraněn Alexander Dubček a nahradil ho Gustáv Husák, který už tehdy všem veřejně vysvětlil, že hlavním úkolem nového vedení „je vyvést naši stranu, vyvést naše národy z krizové situace. Vyvést náš lid, naši republiku do klidného dne, smím-li to takto říci, do pokojného života, v tom pěkném lidském slova smyslu“…

Nový první tajemník ale rozjede mašinerii propouštění a vyhazování lidí, kteří nejsou loajální s probíhajícím odklonem od reforem. První na řadě jsou média, které normalizační duch ovládne velmi rychle a odkud bude muset odejít mnoho profesionálů jenom proto, že se ukázali jako příliš neloajální, protože trvají na své podpoře lednové politiky strany…

Utáhnout šrouby ideologické moci se ale musí i jinak. A tak ze strachu z dalších demonstrací, jako byly ty po vítězství českých hokejistů v únoru 1969, vzniká slavný „pendrekový zákon“, pod nějž se podepíší i „muži Ledna“: Černík, Dubček, Svoboda. „Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb. o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku“ dalo do ruky legální zbraň i všem, kteří v srpnu 1969 mlátili lidi v Praze, Ostravě, Brně i Liberci. Odpor občanů, proti nimž je poprvé a naposledy nasazena i armáda, je legálně zlomen, začíná čištění společnosti od těch, kteří nechtějí pochopit, že experimenty s demokracií v socialistickém Československu definitivně skončily…

Chvílemi se zdá, jako by Husák četl Orwella: „Nemáme v úmyslu dělat nějakou masovou prověrku členů. Lidé se budou prověřovat sami, svými postoji k politické platformě ústředního výboru… svou účastí na realizaci naší politiky… Každý sám si bude psát kádrový posudek. A jak si ho napíše, tak ho budeme číst.“

Jakmile nově vznikající normalizační režim ukázal, že to s násilím na neposlušných občanech myslí vážně, vytvořil prostředí existenciální úzkosti, do níž velmi rychle (rychlost zlomu je dnes až děsivá) padali všichni, kteří se báli o svou milovanou práci, o své živobytí, o budoucnost svých dětí. Nastává doba všudypřítomného strachu, doba nenápadného, ale systematického lámání charakterů, doba autocenzury a autoregulace… Lidé, kteří dnes hovoří o nové normalizaci, se často odvolávají právě na toto existenciální vydírání, které v politice, ve veřejných i jiných institucích vyměňuje loajalitu a indiferenci za existenční jistoty. Názorovou autocenzuru nahrazuje pozicí a platem. Dnes jako tehdy to funguje velmi dobře. Proč, věděl Gustáv Husák už v únoru roku 1969, kdy v časopise Kultúrny život říká: „Vždy je dost lidí, kteří jsou k moci a výhodám z ní přitahováni jako mušky ke světlu. Potom se něco změní a zjistíme, že ,velký člověk‘ je vlastně celkem malý charakter.“

Ohlédnutí za tragickým srpnem roku 1969 má po padesáti letech smysl historický, protože dnes už s dostatečným odstupem můžeme shrnout, utřídit a zhodnotit všechna fakta.

Mnohem důležitější je ale jako varování pro současnou budoucnost, v níž bude pružnost charakterů hrát ve společnosti možná podstatnější roli než schopnosti, ekonomická výkonnost či legislativní řád. Aby si už nikdy nikdo nemusel do svého deníku zapisovat podobné věty, jaké si v roce 1969 napsal scenárista Pavel Juráček, jehož slova patří k nejděsivějším pasážím již citované knihy Zdeňka Doskočila Duben 1969. „To není ani druhá, ani třetí garnitura, to je podsvětí, odpad, svinstvo, které už si ani na nic nehraje a nic nepředstírá. Jenom se mstí a jenom nenávidí. Jak bude jednou Husák vysvětlovat, co se to stalo, že mu nezbylo, než se spojit se sebrankou a tvrdit, že s její pomocí vyvede zemi z obtíží?“

Z článku „Esej Petra Fischera: Zpráva z 21. srpna 1969 pro dnešek“, HN 23.8.2019 ZDE.
Odkaz pro sdílení: https://archiv.ihned.cz/c7-66628760-mcrn6-aaba01015a778e9
Náhledový obrázek: ilustrační

Související:

Prošlo nám výročí 21. srpna. Prezident Miloš Zeman nejprve nechal poslal květiny na hrob Františka Kriegela, který jako jediný odmítl podepsat souhlas s okupací, a pak výročí oslavil s komunisty.

Psí uši Roberta Maleckého na HlídacíPes.org „Máme traktory a né že né, prapodivná doba Marie Benešové a jak Miloš Zeman oslavil výročí okupace“ 25.8.2019 ZDE.

V srpnu 1969 se tvrdým potlačením protestů proti okupaci naplno rozběhla normalizace, doba politického, společenského i ekonomického marasmu. Půlstoletí poté se toto slovo objevuje v českém veřejném prostoru znovu: z normalizačních praktik se obviňují politici, manažeři, zaměstnanci a lidé navzájem. Skutečně se dnes chováme podobně jako za minulého režimu?“ Odpovídá socioložka Jiřina Šiklová ve zpravodajském podcastu Vinohradská 12 ZDE.

Předchozí v ON:

Zlomená páteř národa před 50 lety. Dodnes? 21. srpen 2019

Související příspěvky