Nevěřím deštníkům.
Vážně ne.
A mám pro to moc dobré důvody.
Deštníky jsou nevyzkoušené. Jistě, používali je už staří Egypťané, ale za docela jiných podmínek. Tenhle deštník, který mi vnucují, je k mání sotva rok. Nosí ho pouhých pár miliard lidí. Počkám si, až jak to dopadne. Nebudu pokusný králík.
Deštník je nebezpečný. Bůh ví, z čeho ho vyrobili. Jsou v něm dráty a ty vás můžou zranit. Zažila jsem to na vlastní kůži. Bývalá přítelkyně kámoše mé kamarádky říkala, že od sousedky slyšela, že manželovi jedné známé její švagrové deštník vypíchnul oko. Jo!
Takhle vás chtějí zavraždit.
A ovládnout, to taky.
Copak nevíte, že deštník je spiknutí?
Copak vám tohle vážně nedochází?
A víte, že každý deštník má takové pérko, kovovou spirálu? Ano, ovšem, to vám říkají – že je to mechanismus, který umožňuje, abyste mohli deštník rozevírat a zase sklapovat. Nevěřte tomu. Jsou to vysílačky určené k přijímání signálů, které vám vymývají mozek. Stačí k tomu deštník odložený do rohu. Všichni v dosahu vysílačky zhloupnou a stanou se poslušnými nosiči deštníků.
Audio na ČRoPlus z 26. 10. 2021
Iva Pekárková: Proč nevěřím deštníkům
Náhledový obrázek: ilustrační
Informace, aktuality a komentáře
Epidemie – pandemie – koronavirus
v Otevřených novinách souhrnně ZDE.
