Jak (ne)funguje partnerství úřadu a veřejnosti

Po čtyři roky v období 2010 – 2014, kdy jsem vykonával funkci starosty MČ Praha 21 – Újezd nad Lesy, jsem se snažil zapojit veřejnost do spolurozhodování o věcech, o kterých úřad aktuálně rozhodoval a které se veřejnosti týkaly. Městská část Praha 21 přistoupila ke způsobu komunitního plánování a strategického řízení pro 21. století pod označením místní Agenda 21 a přihlásila se tak k podpoře udržitelného rozvoje a také k prohlubování spoluúčasti a partnerství mezi úřadem a veřejností.

Dívám-li se na toto období zpětně, uvědomuji si, jak nesmírně těžké začátky z úplné nuly to byly, a jak naprostá nezkušenost obou aktérů – pracovníků úřadu i veřejnosti – toto úsilí komplikovala. Nyní, trochu s odstupem, jsem sestavil 6 stupňů možného zapojení veřejnosti do spolurozhodování úřadu. Seřazeno od nejhoršího k nejlepšímu, tj.“ od manipulace k participaci“:

1. Úřad rozhodne, nikoho se na nic neptá a navíc nikomu ani nic neřekne. Toto je bohužel běžný stav. Pramení z představy, že veřejnost o daném problému nic neví a tedy nemůže kompetentně rozhodnout. Často jsou podobná rozhodnutí činěna v časovém presu, nebo jsou považována za natolik jasná, či triviální, že není nutné s veřejností cokoliv projednávat. Následná nekomunikace je jen pokračováním původní představy o zbytečnosti. Proč dělat něco, co nemusím… Bohužel, řada pracovníků úřadu má zakořeněnou představu, že jsou v práci od toho, aby „zúřadovali“ přidělené úkoly a že nějaké ( včasné a plánované) předkládání veřejnosti, vysvětlování a zapracovávání zpětné vazby od občanů není jejich úkolem.
2. Úřad rozhodne, na rozdíl od předchozího ale své rozhodnutí sdělí. Pracovníci úřadu rozhodnou a svá rozhodnutí s veřejností komunikují. Nečekají nějakou zpětnou vazbu, komunikace je ve formě např. tiskové zprávy nebo článku, který informuje, co úřad učinil nebo učiní.
3. Úřad rozhodne, sdělí a projedná s veřejností, ale své rozhodnutí nezmění. Úřad ví, že by danou věc měl projednávat s veřejností a měl by dbát na jejich připomínky, ale nechce se mu na hotovém projektu cokoliv měnit. Nalezne tedy protiargumenty, kterými veškeré připomínky veřejnosti vyvrátí a projekt ponechá v původní podobě. Veřejné projednání je bráno pouze jako alibi, o jeho výsledku bylo rozhodnuto ještě před jeho zahájením. Úřad sám sebe přesvědčí, že veřejnosti umožnil zapojit se, ale své řešení považuje za neměnné. I dobré připomínky často padnou pod stůl. Možná to úřad i uzná, ale obratem vysvětlí důvody, proč se nedá už nic dělat. A často situaci postaví jako vydírání – buď to bude podle původního plánu anebo vůbec ne!  Změna by prý vyžadovala čas a peníze, nestihly by se termíny, dotace – zkrátka je mnoho dobrých důvodů, proč trvat na původním řešení.
4. Úřad rozhodne, sdělí a projedná s veřejností a případně upraví. Po veřejném projednání úřad uzná některé z připomínek a doporučení a projekt upraví. Práce na zpracování zadání ( tj. prvotní rozhodnutí úřadu), je tedy vynaložena zbytečně,  protože na konci se zjistí, že by se zadání mělo radikálně změnit. To vyvolává velké napětí a úřad se brání tím, že hájí zpracované řešení a přijímá úpravy pouze dílčí, mnohdy neefektivní, neekonomické a někdy ne zcela možné.
5. Úřad nejprve projedná s veřejností, pak rozhodne a veřejnosti sdělí. V této variantě si úřad uvědomuje, že projednání s veřejností je důležité učinit na počátku projektu, ve fázi zadání. Vytipuje cílovou skupinu a s ní projedná. Následně projekt zpracuje a veřejnost je o realizaci projektu spravena. Na rozdíl od předchozích variant probíhá práce na zpracování a realizaci projektu efektivně, protože veškeré nesoulady v řešení daného problému byly s veřejností vyjasněny hned na počátku a projekt má přesné zadání. Realizace pak může probíhat bezproblémově.
6. Veřejnost navrhne, úřad projedná a rozhodne, ale následně ještě  projedná a případně upraví. Veřejnosti sdělí a následně realizuje. Pokud úřad pracuje správně, ve všech krocích svého počínání umožňuje veřejnosti, aby formulovala své potřeby. Takto funguje úřad, který ve všech svých složkách přistoupil na moderní způsob fungování a je skutečně a plánovitě řízen. Pak je zcela zřejmé a všeobecně přijímané, že tato otevřenost neznamená realizovat úplně každý nápad. Úřad je tu od toho, aby naplňoval přijatou strategii a udržitelnost rozvoje a veřejnost usměrňoval ( nikoli „stíral“), v tom, které projekty jsou objektivně správné a realizovatelné. To, co občané chtějí a co je realizovatelné, je veřejně projednáno – vysvětleno a všeobecně přijato. Přesné zadání je rozpracováno, následně opět projednáno a případně upraveno. Zní to možná komplikovaně, ale úřad, který pracuje podle tohoto pravidla, vytváří pravé partnerství se svými obyvateli a realizuje dobré projekty.  Dělá to navíc efektivně, protože veřejná projednání odhalí slabá místa v každé fázi projektu. Během projednávání si veřejnost projekt osvojí, porozumí mu a přijme jej, což je pro rozvoj místní komunity nesmírně důležité.

A jaký je cílový stav participace – tedy zapojení veřejnosti do rozhodování úřadu?

Veřejnost společně s úřadem sdílí veškeré zdroje a společně rozhoduje o jejich využití!

Možná si mnozí řeknou: stačí vše „správně“ vymyslet a pak to udělat. A v takovém případě není nutné se někoho na něco ptát a někomu něco vysvětlovat – viz. bod 1. Ale to je omyl, mimo jiné typický pro všechny totality. Dlouhodobě vymýšlet a dělat „správné“ věci pro veřejnost a zároveň se s veřejností nebavit možné není a právem vyvolá u veřejnosti nedůvěru a nespokojenost. Touto cestou se totiž veřejnost nemá šanci dozvědět a zpracovat, co je a co není správné, co je a co není reálné. Objektivně sebelepší výsledek pak občané nepřijmou, protože za lepší považují ( neprojednané) varianty, které by se při veřejném projednávání ukázaly jako špatné nebo nereálné. Zkrátka pro veřejnou správu platí pravidlo:

Dělat správně věci správně a znamená také je správně komunikovat.

A pro spoluúčast (participaci) – tedy zapojení občanů do spolurozhodování – platí ještě jedno pravidlo: S participací je nutné začít co nejdříve. Myslet si, že je důležité nejprve zpracovat studii či projekt a teprve pak zapojit veřejnost je velký omyl. Výsledkem participace musí být nejen výběr optimální varianty hned od začátku ale i shoda, které lze dosáhnout pouze postupným projednáváním a přesvědčováním se o správnosti řešení.  Že optimální řešení vymyslí úřad bez zapojení veřejnosti, je iluze.

RNDr. Pavel Roušar
zastupitel za Otevřený Újezd